 ZLN |  SLA |
středa 4.12.2024, 17:30
27. kolo
27. kolo
 SOK | ZLN |
sobota 7.12.2024, 17:00
28. kolo
28. kolo
| V | P | SK | B | ||||
| 1. | ZLN | 16 | 3 | 3 | 3 | 80:52 | 57 |
| 2. | VSE | 15 | 0 | 5 | 5 | 90:70 | 50 |
| 3. | LTM | 13 | 2 | 3 | 8 | 77:54 | 46 |
| 4. | POR | 11 | 4 | 2 | 9 | 71:62 | 43 |
| 5. | TRE | 10 | 5 | 2 | 8 | 72:64 | 42 |
| 6. | PRE | 11 | 3 | 3 | 8 | 62:57 | 42 |
| 7. | SOK | 10 | 5 | 2 | 9 | 69:69 | 42 |
| 8. | JIH | 10 | 4 | 2 | 10 | 74:78 | 40 |
| 9. | SLA | 8 | 5 | 3 | 9 | 62:65 | 37 |
| 10. | PCE | 9 | 3 | 3 | 11 | 74:84 | 36 |
| 11. | CHO | 7 | 2 | 5 | 12 | 61:79 | 30 |
| 12. | PRO | 6 | 1 | 4 | 15 | 56:78 | 24 |
| 13. | FRM | 4 | 4 | 2 | 13 | 48:66 | 22 |
| 14. | KOL | 5 | 1 | 3 | 15 | 54:72 | 20 |
počítáno od 29.12.2006
naše ikonka
partnerské weby
zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují
Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!
| Legendární Dáán a Štefi | před 16 lety | ... Výjezdy |
|
| LÉČITELSKÝ ZÁJEZD DO BUDĚJEK aneb VÍKEND V KOLÉBCE CHLASTU Pracovní sobota v den odjezdu mi přijde velmi vhod, nemusím se aspoň nijak snažit se z toho vykroutit, když pro mne jakožto abstinenta nemá zájezd do pivovaru valné ceny. Víte, s alkoholem je to u mne asi tak, jakoby žízní umírající poutník na Sahaře dorazil ke spásné oáze s jezírkem plným mořské vody... Ale už dost keců, jelikož nejsem tím pravým, kdo by měl mít tu čest s nadšením popisovat nádherné kratochvíle v opojení zlatavým mokem, přepojujeme nyní na osoby mnohem povolanější... JAK TO VIDĚLI DÁÁN A ŠTEFI? Pro některé z nás to byl vskutku náročný víkend. Tak si ho pojďme všichni připomenout, rozpomenout se a shrnout dva dny, které jsme strávili mimo domov, v jihočeské metropoli České Budějovice. Ono, zopakovat si dění není nikdy na škodu, zvláště v případě, kdy lidské smysly byly v jistým způsobem velmi zatížené. Tak jako každý rok, i letos bylo v plánu HFC uspořádat dvoudenní výjezd. V minulých letech jsme měli možnost navštívit severní Čechy, letos jsme pro změnu vyrazili do jižních Čech, kde hlavním programem bylo shlédnout a podpořit zlínské hokejisty v dalším zápase s českobudějovickým HC Mountfield. Sraz byl určen na 11:45 před zimním stadionem. O čtvrt hodiny později se podle plánu mělo vyrazit. Účastníci výjezdu se scházeli pozvolna, na některých byla vidět zjevná únava. Relativní ticho a klid přerušuje pouze štěkot našeho psa Jessie, jež ráčila doprovodit svého pána až k autobusu. Ti, kteří přišli o nějakou chvíli dříve, zapadli do restaurace, kde si krátili volnou chvíli. Jeden z přítomných, jehož jsem blíže neidentifikoval, vyšel z hospody si byl nucen ulevit. Na plné hrdlo zařval do širokého okolí: "ZKURVENÁ SPARTÁÁÁ!!!" Po chvíli se na Březnické objevil koráb pana Mikesky. S obrovským přehledem a zkušeností jeho vlastní se doslova vřítil na parkoviště, za což by se nemusel stydět ani závodník Formule 1. Jelikož s námi necestuje Legendární, který přijede do Budějovic až v den zápasu, obětoval se Blek a s dalšími pomocníky se odhodlal jít pro bicí. Ostatní již nastupují do autobusu, vyřizují se potřebné formality, aby se o půl jedné mohlo konečně vyrazit. V autobusu je klid, poněvadž ještě nikdo z nás nemá v těle dostatek tekutin, které by podporovaly zvýšení naší radosti. Proto jsou ihned ze začátku ke slyšení hlášky, které nám roztáhnou zatím víceméně ztuhlé ksichty. "V této společnosti je ostuda být střízlivý," pronesl pan Mikeska. Zmiňovaný fakt se v dalších hodinách a dnech samozřejmě zcela potvrdí. Ale nepředbíhejme dalším událostem. Jedna z největších ikon dnešního HFC Štefi je oproti všem prognózám a očekávání napsaný v zasedacím pořádku hned vepředu. Že by náznak k lepším zítřkům a ke zlepšení životosprávy? Že by jeho trávícím ústrojím neprotekla jediná kapka alkoholu? Z batohu vytahuje džus. Co ještě jeho bágl ukrývá? Mléko? Minerálky? Čistou pramenitou kojeneckou vodu? Ale kdeže... vychlazené plechovky značky Plzeň. Po chvíli do přední části doputuje první láhev tvrdého alkoholu. "Je jedno, jestli sedím vepředu, nebo vzadu. Ta flaška si mně najde vždycky," říká Štefi a přitom drží vítězoslavně flašku Tullamorky nad hlavou. Uvnitř však játra vyhlašují nejvyšší poplach! Veškeré teoretické prognózy, odhady a předpovědi jsou nenávratně ztraceny prvním hltem. Před Tlumačovem potkáváme koňský povoz. Z dálky se zdálo, že by to mohla býti zdejší policejní hlídka. "Nechtěli si otloukat prdel, tak použili kočár," konstatoval Blek. Úsměvy nám ztuhnou na odbočce na Kojetín, kde jsme měli možnost vidět totálně sešrotované auto. Policie již byla na místě, vše měla pod kontrolou, hasiči právě odpočívali na svodidlech. O kus dál skončil v příkopu kamion s kládami dřeva. Na jednom z předních sedadel se posléze uvelebil Syky, což je také velké číslo. Hlasitě si žádá o první chcací zastávku, na což Štefi bezelstně reaguje: "Z čeho ty můžeš močit, když jsi nic nekonzumoval?" táže se. "Mu se o tom zdálo", podotkl Prd. Štefi nám krátí cestu vyprávěním svých ojedinělých zážitků z Rona Cupu v Trenčíně a ze srazu fanoušků v Praze. Syky se dočká až na benzince ÖMV u brněnské části Východ. Z autobusu vystartuje a míří si to přímo k prvnímu křoví. Cestu si krátí skučením. Nakoupíme zásoby, vykonáme potřebu a pokračujeme dál v cestě. Panu Mikeskovi dnes pomáhá Radečkova navigace, což je úžasná věcička a pan Mikeska si s ní povídá jako s nějakou sličnou slečnou. Elektronická slečna je však zrádná a ještě nám později natropí spoustu komplikací. Zatím však v pohodě, pan řidič také a vykládá nám spoustu vtipů, z nichž jeden vyčnívá mezi ostatními. "Co se stane, když Slovák líže Maďarce vagínu? Je to znevážení slovenského jazyka..." Další zastávka proběhla na stočtyřicátém kilometru ve směru na Prahu ve Velkém Meziříčí, kde jsme v Mekáči a benzince nabrali síly a nakoupili zásoby na další putování po české krajině. Při té příležitosti jsme udělali hromadnou fotografii všech výjezdníků. V obci Čížkov, asi 80 kilometrů od Českých Budějovic spatříme dvojici našich maskotů, a to pěkně živých: ovce a beran, tedy beránek Bodyček a ovečka Bruslička, jak jsme kdysi dávno na počátku devadesátých let křtili jména maskotů našeho klubu s novým jménem. To si však zdá se nikdo z nás moc nepamatuje, spíše se staráme, aby majitelům nezdrhli, jelikož na skopové moc nemáme chuť. "Chyťte si to!" voláme na nepřítomné majitele. "Ovce!" K dalším událostem, které stojí za zmínku, dochází až na poslední zastávce, která je v Soběslavi: na jedné z benzínek naproti Tescu. Kromě nakupování a vyprazdňování močových měchýřů u žlutomodrého billboardu s reklamou rádia Impuls si zakřičíme i antisparťanské pokřiky. "SPÁÁÁÁRTA ZAJEBANÁ JÉÉÉÉ!" rozléhá se do dalekého okolí. Přes Tábor a Veselí nad Lužnicí jsme se tedy nakonec dostali po zhruba šesti hodinách cestování do Českých Budějovic. Jelikož nám nezbývalo nic jiného, než se řídit navigací, měli jsme vůbec problém se dostat na místo určení, tedy do autokempu Stromovka. Až po několika telefonátech Radečka s recepcí kempu a logickém uvažování jsme se dostali zhruba po půlhodině do našeho přechodného ubytování. Zabydleli jsme se v chatkách (zda-li se to tak dá vůbec nazvat, spíše v buňkách) a již jsme vyrazili hledat do města vhodnou hospodu, kde bychom se najedli a popili. Nikdo z nás neměl tušení o tom, že to bude velký problém. Hned poblíž našeho areálu jsme našli hotelovou restauraci, která však v sobotu večer má zavřeno. Šli jsme tedy hlouběji do města a zkusili štěstí jinde. Potkali jsme podél hlavní cesty i pochybnou osobu, které se Syky optal kudy se dostaneme do hospody. Začala nám popisovat cestu. Z jejich informací se čerpat nedalo, kurva to byla... A to doslova a do písmene... :-) "A víš co ona vůbec je? Kurva je! Kurva si!" Prošli jsme přes jeden z několika mostů v Českých Budějovicích, jenž stabilitou zrovna neoplýval. Přesto jsme jej přešli bez újmy na zdraví. Narazili jsme na dosti pochybnou budovu, jenž byla celá oplocená a sledovaná kamerovým systémem. Přestože jsme vyslali zvěda Řidiče, aby zmapoval terén, bylo mi jasné, že tudy cesta k teplému jídlu asi nepovede. Byl to totiž penzion Milton. Bylo jednohlasně rozhodnuto, že půjdeme pátrat dál. Po zhruba půlhodinovém snažení najít vhodnou hospodu, jež by pojmula bandu zlínských fanoušků a uspokojila je dostatečným množstvím nejrůznějších tekutých látek. Takovou jsme našli v blízkosti hokejové haly s názvem Budvar Aréna. Její interiér byl stylově zařízený. Po zdech byly rozmístěny velké fotografie ze zápasů zdejších hokejistů a k nim přiloženy úryvky novinových článků v nadživotní velikosti. Přímo naproti stolu se vyjímala fotka nejobjektivnějšího z nejobjektivnějších rozhodčích, jehož jméno je pro nás jako červený šátek v rukou toreadora, jenž dráždí rozzuřeného býka v uzavřené ohradě... Myslíte správně, celý večer nás sledoval upřený pohled pana Romana Poláka... :-) Po celém obvodu restaurace byly rozvěšeny dresy všech (i bývalých) extraligových klubů, tedy včetně Vsetína. Obsluha téměř neexistovala, každý si musel jít zaplatit k pultíku. Své umění nám nakonec předvedl v plné parádě Štefi - oděn do legendárního trička Rangers 1994 - jenž převzal roli číšníka a půllitry přistávaly na stole jeden za druhým. Nálada byla ze začátku spíše ponurá, jakoby se dnes večer nemělo nic mimořádného dít. Každý jen seděl, popíjel, povídal si se sousedy. Ovšem přímo úměrně s vypitými pivy se s náladou zvedala i hlasitost jedinců, kteří přítomné budějovické veřejnosti představili širokou škálu různých pokřiků, popěvků a chorálů. To by vzhledem k naší přítomnosti nebylo až tak neobvyklé, narozdíl od následující scénky, jež se nám i po těch několika pivech zapsala do naší chatrné paměti navždy! Společně se Štefim a Morem jsem absolvoval okružní jízdu po celé restauraci s tím, že jsme se zastavili zvlášť u každého dresu a pokřiky se zaťatými pěstmi, či fakáči si zabékali o tom či onom dresu klubu, co si o něm v pravou chvíli myslíme. Nutno dodat, že to bylo vyřčeno ze srdce a ze zcela upřímnou radostí... Zcela jistě si proto dovedete představit, co se muselo dít, když jsme se zastavili například u vsetínského, sparťanského, nebo kladenského dresu. Inu, před tím úplně posledním jsme poklekli a modlením vyzývali zlínského hokejového boha. Ve vedlejší místnosti se právě odehrával šipkařský turnaj mistrovství ČR, u nás zase ti méně podnapilí sváděli nelítostné bitvy ve stolním hokeji. "Povstááááň, jsi-li na sračky..." upravili jsme si dle své momentální situace pokřik fanoušků brněnské Komety a střídavě jsme zápasili s nestabilitou vlastních těl vstávajíce ze židlí, či dokonce ze země, porušujíce pravidlo, že ze země už není kam spadnout. Timur s Editkou byli již 22:30 na odchodu, což se setkalo s negativní reakcí. More, Radeček, Řidič a nakonec i já jsme je popadli za obě nohy, nechtějíce je pustit, což u našeho prezidenta vzbudilo určitý odpor, takže nás nelítostně odkopl, tímto se nás oba krasopisně zbavili a zdrhli neznámo kam. Sotva jsme se dostali do bujarého veselí, už nás pomalu ale jistě vyhošťovali, jelikož otevírací doba byla pouze do půlnoci. Nezbylo nám nic jiného, než zapadnout někam jinam, což vzhledem k předchozím zkušenostem mělo býti velmi složité. Sešli jsme se před restaurací a dle rad zdejších občanů měli za úkol najít diskotéku. Zaměstnali jsme noční šichtu taxikářů, kteří do této chvíle zcela jistě měli šlofíka, ovšem díky nám si přišli na nadstandardní výdělek oproti průměrnému víkendu. Bandu cca 20 lidí rozvezli do přibližně 10 minut jízdy vzdálenou diskotéku. Tam taneční zábava byla v plném proudu, ovšem některým z nás disko, ba dokonce techno nebylo příliš po chuti, proto jsem se odtud společně se Štefim, Lubasem, Andrewem vytratil a společně jsme zkoušeli najít v jihočeské metropoli něco jiného. Inu, vydali jsme se do hluboké noci, námi nepoznaných tajů Českých Budějovic, více či méně posilněni alkoholem. Nejprve bylo nutné doplnit peněženky, takže najít bankomat byl základní kámen úspěchu. Logicky jsme mířili co nejblíže centru města. Vida. Na několika stech čtverečních metrech jsme našli rovnou tři pobočky a tedy i bankomaty. Doplnili jsme finance začali s hledáním, nejlépe s jukeboxem, kde bychom si mohli sami vybrat, která muzika bude v baru dominovat. Nejprve jsme našli jeden, který byl již téměř před zavřením, takže jsme si pouze na tamních toaletách vyprázdnili močové měchýře a barmanky se neopomněli zeptat, kudy tudy do baru, jenž má jukebox, funguje nonstop a čepovalo se pivo. Žádné jiné nadstandardní požadavky navíc jsme neměli. Nasměrovala nás tedy do baru Astoria, který byl vzdálen zhruba deset minut pěší chůze. Našli jsme to. Při vstupu si nešlo nevšimnout dvou pánů, jenž svým zevnějškem budili respekt. Ano bodyguardi. S nimi se něco začít, to by pro nás nedopadlo moc dobře. Jukebox v této knajpě byl, ovšem nadlouho obsazený, přesto jsme byli ochotni počkat a narvat do něj nemalé množství peněz, jen abychom slyšeli naše oblíbené písničky od Tří Sester, Alkeholu, či... Ovšem servírka Jitka nám zvýšit hlasitost nedoporučila, ba dokonce zakázala pohledem na fotografii dvou celostátně hledaných mužů. "Ale vždyť to byli ti, co před chvílí odešli," říkali jsme si a fotili si se zájmem vylepenou podobiznu tvrdých svalovců s nepříjemnými rysy ve tváři. Za chvíli jsme už od stolu zamířili přímo k baru a bez ostychu se dali do hovoru s barmankou Jitkou a nechali sobě i jí nalévat pivko, i třeba panáky zelené. Ovšem do doby, než řekla dost, aby neztratila poslední zbytky soudnosti. Přišel i její kamarád s kamarádkou, nějakou herečkou českobudějovického divadla. To nemohlo zůstat bez odezvy, tak se naše řeč stočila přes hokej i k jejich profesím. Čas rychle utíkal, ani jsme se nenadáli a hodinky ukazovaly půl pátou ranní. Před odchodem jsme ještě udělali památeční fotku, když jsme Jitušku oblékli do žlutomodrého Štefiho dresu. Co si ještě matně vzpomínám, tak jsme si zažádali o nějaký provizorní plánek cesty, jak se dostat do našeho kempu Stromovka a už se skutečně vydali domů. Naše orientační schopnosti však byly potopeny v litrech vypitého alkoholu. Nezbylo nám nic jiného, než si stopnout taxíka, bohužel arogance a neohleduplnost některých budějovických taxikářů je více než trestuhodná. Jak jinak si lze vysvětlit, že nás minulo nejméně pět vozidel, až šestý byl ochoten vůbec zastavit. A teprve zde začínám mít pořádné OKNO! Podle kluků jsme ještě přelezli uzamčenou bránu od našeho areálu, což považuji v našem stavu za malý zázrak. Do postele jsme ulehli krátce před půl šestou. Proto není divu, že jsem na druhý den postrádal šálu, která nejspíš zůstala v tom šestém zatraceném taxíku. Probuzení bylo kruté. Člověk byl rád, že se vůbec udrží na nohou. Tak či onak, bylo potřeba jít nakoupit zásoby jídla a pití. Nejbližší obchod byl asi 20 minut chůze daleko od kempu. Rozhodl jsem se tedy překonat své veškeré pohybové i jinak blíže nespecifikované překážky a vydat se dlouhou štreku pro nutné zásoby. Čerstvé pečivo, salám, salátek, ke všemu nemohlo chybět pivo. Tedy balík piva, pro Štefiho a Oggyho, jež mi přispěli drobnou částkou. A už to zase začíná... Štefi nám ještě předvedl své pyžamové extempore a bavil svými ojedinělými kreacemi široké okolí. Stihl také zachránit romské dítě, které zůstalo v nákupním vozíku napospas velké louži uprostřed kempu. Svůj hrdinský čin nezůstal neodměněn dětským úsměvem a pocitem, že udělal jeden dobrý skutek. Po poledni jsme měli sraz u autobusu, kterým jsme se vydali pátrat do tajů a záhad výroby tekutého zlatavého moku v budějovickém pivovaru Budvar. Nebudu to zde podrobně popisovat, pouze všem pivařům doporučím návštěvu nějakého z mnoha našich pivovarů, jelikož to skutečně stálo za to. Tato exkurze naplnila mé představy. A poté jsme se již vydali posilněni další várkou tekutého chmelového nektaru vstříc dalšímu hokejovému dobrodružství. Před arénou potkáváme nejprve hokejisty a poté i další výjezdníky, kteří se vydali do jižních Čech až po vlastní ose. A NYNÍ PŘEPOJUJEME ZPĚT NA LEGENDÁRNÍHO Je neděle, vyrážím vstříc hokejovým radovánkám ve směru k otrokovickému nádraží. Naše malá skupinka se rozhodla trhat partu a přijet až k hotovému, tedy na zápas do Českých Budějovic. Nechali jsme si ujít exkurzi do tamního pivovaru a i veškerá ostatní kalebná dobrodružství, tak jak je zažilo HFC a popsali Dáán se Štefim, což nás nijak zvlášť nemrzí, jelikož až zas tak nekalíme. My. Kdo my? Tedy Mamča Věrča, Lečigou se svou družkou a Legendární. Toť čtveřice, která se vydala na jih republiky vlakem. Setkáváme se a vítáme ve vestibulu otrokovického nádraží u pokladen a zakupujeme si jízdenky. Poťouchle přitom využíváme veškerých dostupných slev. Ještě před odjezdem se jdu projít po peróně a do oka mi padne jeden z reklamních poutačů tam umístěných. Spatřím tam nějaký zřejmě zvučný slogan, jdu tedy blíž abych si to prohlédl. Železnice je poezie svého druhu. Tak to mě rozsekalo, svíjím se smíchy v křečích na zemi. Po nesčetných zkušenostech s železniční dopravou totiž nemohu než uznat, že má naprostou pravdu. Železnice vskutku je poezií svého druhu. A poezie ta je neskutečná, neuvěřitelná a i razowita. Pendolino stoji kdesyk u Polomi, Zamrzly mu všecki cederomy... System našich železnic je ve sve improvizaci dokonaly. Nuti cestujici mysleť: Jak se kam dostanu Kde přespim Kde seženu co k jidlu, k piti Jestli nezmrznu na wece Jestli na mě v kupe nečiha blecha Kdo mi kde co ukradne Kdo mě v tunelu přivede do jineho stavu Ale hlavně jestli nezustanu sam v poli v odpojenem vagonu... Jsem velice dobře naladěn a dostavuji se na příslušné nástupiště chvíli před odjezdem. Čeká nás dvojí přestupování, jednou v Přerově, podruhé v Brně. Cesta ubíhá poměrně rychle, za chvilku jsme v Moreville, já narychlo oběhnu mistni bufetove stanki, nic nekoupím, dobíhám na poslední chvíli a zuřivě posunkuji na zbytek naší posádky, že hodlám najít prázdné kupé pouze pro nás. Nasedám do jiného vagónu a zbytek cesty strávím pochodováním po vlakových oddílech, které až do Brna nenabízejí žádné volné kupé. V Brně se všichni opět setkáme a jelikož máme necelou půlhodinku k dobru, domluvíme se, že si zajdeme na malý gáblík do blízkého KFC. Hodlám zamachrovat, jak se v Brně vyznám a proto vyrazím opačným směrem než ostatní, tedy zkratkou a říkám si, jak tam budu dřív. Jenže ze zkratky se stala prodlužka jak Brno, a já jsem nasadil sprint až z Pekařské ulice (!), abych tři minuty před odjezdem konečně olizoval svým vyčerpaně vyplazeným jazykem kachlíky na podlaze brněnského nádraží. Když si však uvědomím, že vlak do Budějic stojí až na pátém nástupišti, ruším pauzu a zapínám nitro. Velice dobře si pamatuji, jak jsem se jednou vracel z Brna domů pozdě večer a na onom pátém nástupišti stál poslední vlak a jak ta svině odjela přesně podle jízdního řádu, tedy o minutu dřív. Proto akceleruji a zběsile přebíhám z nástupiště na nástupiště, až konečně doběhnu ke kýženému vlaku, provokativně stojícím na tom nejvzdálenějším možném místě z celého nádraží. Někdy si říkám, že nám to ti ajznbohňáci dělají schválně a lituju cizince, kteří jsou po Česku nuceni cestovat vlakem. Ty Brňáku, říkám pohrdlivě svému dezorientovanému já, když nastupuji do vagónu, z něhož již netrpělivě vykukuje Mamča Věrča. Lečigou je v tuto chvíli ještě na nástupišti, protože pořád máme trochu času. Dozvídám se, čeho jsem si v tom kalupu ani nevšiml: toho železničního zřízence, kolem něhož jsem proběhl jak Zátopek s vrtulí v místech, kde záda ztrácejí své slušné jméno, jsem prý docela vyděsil. Starý pán v modré nádražácké uniformě tam stojí, zadumaně opřen o kladívko a tu kolem něj profrčí nějaký žlutomodrý dres! No pán leknutím otevřel ústa, až mu z nich vypadlo cigáro a udusilo se na psím hovně. Zase jsem si nenakoupil zásoby! No nic, tak holt až v Budvar Aréně. Nejdelší pouť nás teprve čeká, tedy nasazuji sluchátka, zapínám film a až na výjimky nereaguji na okolí. To nám to krásně uběhlo, co? Jsme na nádraží v Budějicích! :-) Vycházíme ven a já hledám trolejbusovou zastávku, odkud bychom se mohli přepravit na přestupní autobusovou stanici a dále až k ulici F. A. Gerstnera, kde jest situována Budvar Aréna. Lečigou namítá, že to může trvat dlouho, tak si tedy bereme taxíka. K Aréně za kilo, to je pro čtyři osoby úžasná láce, takže nasedám na sebevražené sedadlo vedle řidiče a vytahuji stovku. Pan drožkař je sice v pohodě, ale tak nějak po nás podezřívavě pokukuje. Že by náš hlavní voj z HFC včera v noci a dnes ráno poněkud vyváděl? A již jsme u Arény, vystupujeme a vítáme se s našimi Livertuners. Nosiči nám ochotně nosí bubny, tak si můžeme skočit k pokladnám pro vstupenky. K mému překvapení vstupujeme do haly jinudy než posledně a následně zjišťuji že také sektor hostů uvnitř Budvar Arény se nachází jinde než posledně, je umístěn hned nalevo od domácího kotle, téměř tak blízko jako v Pardubicích. Dneska doufám domácí přeřveme, jelikož mají pifku na Ernesta. Na tomto místě je třeba vysvětlit, že domácí kotel stávkuje a první třetinu prý hodlá zcela opustit svá místa a na protest proti svému hlavnímu kouči prostě nefandit. No nevím, jestli se tím něco vyřeší a po Ernestových zkušenostech z Vítkovic bych myslel, že onen smrdutý zakopaný pes je někde jinde než na trenérském postu, ovšem kdo chce kam... Ještě než smontujeme naši bumtarata aparaturu, zajdu si do jednoho z dosud liduprázdných bufetů, kde - jak již jsem posledně naznačoval - prodávají vynikající topinky, nádherně dozlatova upečené, o ideální teplotě na desetinu stupně přesné, ani příliš měkké ani příliš tvrddé, no slintám ještě teď, když to píšu. Fakt nekecám, tak jako v pardubické Duhové Aréně mají nejlepší klobásky, ve Werk Aréně párečky, na Kladně rybišku a ve Vsetíně langoše, v Budvar Aréně mají ty nejchutnější topinky na světě. Co se týče lahodnosti piva, tak to už musejí ohodnotit jiní znalci... :-) Po vzoru poslední návštěvy rovněž zopakuji vtípek s modrým a žlutým brčkem, které si vezmu ke své Pepsi. Kelímek se mi však odposledka zdá poněkud menší. Vracím se na své pracoviště a zjišťuji, že je třeba nějak uvázat bubny. Nevzal jsem ovšem upínáky, což může být docela problém, tak tedy zaimprovizuji a použiji vlastní tkaničky od bot... No co, hlavně že se to nehýbá... :-) První ze spřáteleného budějovického kotle, s nimiž jsme se u nich doma potkali, byli Pány a Eda. Vykládají si s námi o účelu a průběhu svého protestu, přitom jinou dvojici domácích fanklubáků zpovídá reportér a snímá je tam kamera. Od nás není příliš rozumět, o čem že je příslušný rozhovor, avšak s ohledem na okolnosti je to nejspíše jasné. Protest má tedy spočívat v tom, že domácí kotel skutečně odejde ze svého místa na co možná nejdelší dobu, dokonce snad úplně opustí Budvar Arénu a zanechá pouze transparenty s výmluvnými nápisy, vyjadřujícími odpor k domácímu trenérovi Ernestu Bokrošovi a jak už bylo řečeno, po celou tu dobu se nebude fandit. Tak to nám trochu hraje do karet, vyšeptalé chrapláky našich zmožených fanklubáků bude alespoň trochu slyšet. Nuže je to tady, zápas v Budvar Aréně začíná, přijíždějí obě mužstva spolu s rozhodčími, domácí kotel je bouřlivě uvítá a prozatím zůstává na svých místech. Píská nám to Jeřábek, takže to zas bude, zdá se, pěkná fraška. O průběhu samotného zápasu se dnes ovšem zcela proti zvyklostem příliš rozepisovat nebudu. Spíše bych uvedl zajímavosti, které se udály v hledišti. Tak to tedy shrnu do jednoho odstavce. Je třeba se zmínit, že i přes přítomnost hlavního arbitra Jeřábka se zápas pískal celkem obstojně a že nám sudí zápas rozhodně neprohráli. Za celých šedesát minut hry jsme si totiž vytvořili tak dvě tři skutečně velké šance. Jednou z nich byla tyčka a druhou střela, která šla těsně nad již překonaného Turka. V přesilovkách nám to vůbec nešlo, bylo vidět že Ernesto zjevně ví, jak nás eliminovat. Dokonce jsme dostali od domácích druhý gól v jejich vlastním oslabení. To byl zřejmě zlomový moment a tak ten třetí gól, to byl v podstatě již jen onen pověstný hřebíček do rakve. Chytal Kuba Sedláček a přes obrovský tlak domácích nás vždycky podržel, takže ty tři branky padají spíš na vrub nedůsledné obrany. Opět tedy klasický léčitelský výjezd ven: poléčíme tápajícího soupeře tak, že jej nakopneme směrem vzhůru v tabulce... A co se mezitím dělo v hledišti? Budějický kotel v první minutě zápasu opravdu odešel a několik set nakvašených domácích fanoušků prochází pod sektorem hostů za našeho hromového skandování: "ÉR-NEST BOK-ROŠ!" Oproti původním plánům však neopouštějí arénu, postaví se přímo naproti, kde utvoří protestující kotel a občas i zafandí. Opustili i své bubny, což některé z nás vede k různým hypotetickým nápadům. Na jednom z transparentů, které domácí stávkový výbor zanechal ve svém sektoru, je vyvedeno následující heslo: "KAM ČERT NEMŮŽE, NASTRČÍ BOKROCHE!" Na první pohled tomu moc nerozumím: proč Bokroche? Pak ale spatřím další heslo: Che, tak už dost! a hned mi to docvakne. Ernesto má stejné jméno jako měl onen legendární středoamerický revolucionář Ernesto Guevara, známý spíše pod přezdívkou Che Guevara. Kdybyste náhodou nevěděli, tak to je ten týpek s hejskovským knírkem, v baretu s rudou hvězdou, jehož podobiznu má na svém batikovaném triku kdejaký hipík. V domácím kotli ovšem zůstává hrstka stávkokazů, ke konci 1. třetiny dokonce občas zabubnují na jeden buben, na ten největší, věř mi, přičemž trubači Vimperáci i s druhou řadou bubnů zůstávají na svých místech po celou dobu utkání a k protestu se nepřidávají. Hned od začátku zápasu se k nám bubeníkům přidruží nějaký místní nezletilý fanoušek, chopí se druhého kopáku, jelikož Štefi už je out a tento kluk si to na svůj věk velice dobře dává. Za tuto troufalost ho tam každou chvíli opruzují jeho stejně staří kamarádi z domácího kotle, kteří za ním v nepravidelných intervalech chodí, jízlivě na něj pokřikují, ukazují fakáče a tak všelijak podobně. Ke konci zápasu mu za odměnu - že tak pěkně bubnoval proti domácím - donesou hodnotný dárek: pravou hamáckou paštiku Májka Zlaté dědictví v podlouhlém zlatém obalu! Tak to mě opět dostalo, to byl fakt dobrý fór. V zápase si neustále vychutnáváme našeho oblíbence Radka Dudu. Sotva se dotkne puku, okamžitě na něj spouštíme chuligánské HU - HU - HU ! a později, když sestřelí poměrně nechutným způsobem jednoho z našich, mu to dáváme pěkně sežrat: DUDÁÁÁ JE PI-ČA! O první pauze nás neskutečně pobaví přestávkový program. Na ledě baletí třináctiletá krasobruslařka Sandra s krásnou sestavou, tu ovšem nikdo nesleduje, protože v našem sektoru se nachází Sandřin samčí klon Štefi, který tam vytváří její věrný obraz, dělá identické figury v hledišti, holubičky, dvojité tulupy, rittbergery i jiné taneční kreace. Nejkrásnější figurou pak byla Štefiho pravá baleťácká stříška v samém závěru. Otrlé povahy mohou shlédnout těch několik sekund záznamu, které se nám přitom podařilo natočit a to zde. Domácí diváci procházející pod naším sektorem si ťukají na čelo, kreslí si na něm kolečka i jinak vyjadřují pochyby o Štefiho intelektuální solventnosti. Štefi je ovšem ignoruje a myslí si o nich své. Jinak se Štefi pro dnešní den stává pravým frontmanem zlínského fanklubu. Co ten toho dneska stihl, to je neuvěřitelné! V průběhu zápasu, zejména o přestávce i po skončení zápasu se Štefi snaží plácnout si snad úplně s každým, kdo se mu připlete do cesty, ale výzva ta je nesplnitelná. Proto nemůžeme spočítat, s kolika lidmi si Štefi plácne, spíše kolik lidí si plácne s ním, jelikož mnohý domácí fanoušek se zalekne Štefiho dobrácké dlaně a velkým obloukem se naší plácačce vyhne. Ještě musím dát do záznamu povedenou taškařici z druhé třetiny, která vznikla ze skandování obou táborů. Myslím, že to přišlo po tom gólu, který jsme inkasovali ve vlastní přesilovce. Nejprve domácí začnou sebevědomě skandovat: PORAZÍME GOTTWALDOV! Na což reaguje náš kotel klasickým: GOTT-WAL-DO-OV! GOTT-WAL-DO-OV! spolu s ramštajňáckým: WE'RE ALL LIVIN' INNA GOTTWALDOF! a pak ještě přidáme provokativní: ÉÉÉR-NEST BOK-ROŠ! načež domácí kotel odpoví hromovým: TAK SI HO VEMTE! čímž nás zcela uzemní. Tak tohle se opravdu povedlo. :-) O druhé pauze se vzdám svých oblíbených topinek, jelikož narozdíl od mé předchozí návštěvy jsou nyní všechny bufety totálně natřískané, s frontami všude a na všechno. Pak musím zmínit ještě událost přibližně pět minut před koncem zápasu, kdy jsme dostali onen rozhodující třetí gól. Chtěli jsme domácím připomenout, kdože to má nemalé zásluhy na jejich dnešním vítězství a tak opět - po kolikáté už? - rozeřváváme námi tolik oblíbené a domácí tolik iritující: ÉÉÉR-NEST BOK-ROŠ! čímž chceme naznačit, že jejich tým ještě pořád šlape a navíc pod taktovkou muže, po němž domácí tolik dupou a plivou. Budvar Aréně se to nelíbí a píská na nás. Zřejmě si, ač neradi, domácí v koutku duše uvědomují, že na tom něco bude. Zápas sice vyhráli hráči, ale někdo je k tomu dokopal. Kdopak asi? :-) No, to už nebudeme rozpatlávat, zápas byl a je plný kontrastů, na začátku protesty a na konci standing ovation, celá aréna je na nohou a ve stoje (!) tleská domácím hokejkám za vítězství. Tak už je po všem, opět z Budějic bez bodu, dnes dokonce bez jediného gólu v jejich kase. Balíme a odcházíme, já mezitím odvazuji bubny a tkaničky, které dnes tolik pomohly při zafixování našich nestabilních kopáků, si cpu do kapes. Vycházíme ze zimáku, srotíme se v jeden žlutomodrý hlouček a nechápavě zíráme, kdeže máme autobus. Ukázalo se, že tento parkuje až někde úplně v prdeli, tedy na druhé straně řeky na parkovišti u ÖMV. Dáme si tedy odchod, ale než k tomu dojde, strašně dlouho se tam ještě vítáme s nějakou sympatickou budějovickou rodinkou, kteří poblíž měli zaparkované auto i nějaké ratolesti s sebou. Dáme se do přívětivého rozhovoru: o dnešním zápase, s kým se snášíme, koho nesnášíme, vzájemně se shodneme - jak jinak - na Spartě, takže se ihned společně rozeřveme: SPÁÁÁR-TA ZAJEBANÁ JÉÉÉÉÉ! Což s námi nadšeně křičí i obě ratolesti a očka jim přitom nadšeně svítí. Také loučení nám trvá hodně dlouho, vyměňujeme šály, dresy, adresy a telefonní čísla, až tedy nakonec odcházíme. Přitom se mi zadaří málem ztratit tkaničky od bot, kterými jsem dnes uvázal bubny a při odchodu jsem se nechtěl zdržovat jejich nasazováním do tenisek, jelikož v buse na to bude času dost. Naštěstí jsem tkaničky po haluzi našel, jak se válejí v tom vlhkém bordelu na silnici kousek ode mne. Při odchodu od Arény na nás každou chvíli (Štefi to prý počítal, a prý to bylo celkem 1600x) někdo pokřikuje: "Hele, vemte si toho Bokroše!" "My vám ho dáme, třebas i za korunu!" "I zadáčo!" to vše pronášeno velmi naštvaným přízvukem a to i přesto, že to dnes pro domácí dopadlo velmi dobře. Přecházíme most a někdo začne zuřivě mlátit do bubnu jako nějaký tambor doprovázející četu kyrysníků. Četa ta nastoupí na most a jelikož tento se poněkud kymácí a houpá, nemohlo následovat nic jiného než: "Kdo neskáče, není Zlíňák, hop-hop-hop!" Bylo by zajímavé, kdyby se příslušný most zřítil, to bychom si byli jistojistě ihned odbyli pravý křest v matce našich řek. Po úmorném pochodu konečně přicházíme ku spásnému autobusu a když ukládáme bubenýřinu do dvojky, s hrůzou zjistím, že chybí jedny paličky. Ty se po chvíli naleznou, jelikož je celou cestu nesl Lubas. Aby to ten, co vlekl buben, k němuž paličky náležely, neměl tak těžké... Těsně před odjezdem z Budějek ještě nejsme všichni a tedy se řve, že nejsme všichni :-) Na poslední chvíli dobíhají tři slečny fanklubačky, chtějí ovšem nastoupit do autobusu zleva, čili v místě, kde nejsou dveře a pan Mikeska se na ně oboří: "Baby, tož ste blbé?! Tadyma se nastupuje?!" Načež Blek poznamená: "Správná baba nasedá zprava..." Pak se už konečně všichni usadíme, dopočítáme se chybějících hlav a opouštíme jihočeskou metropoli. V 19:56 dávám na žádost stevardky Štefinky do zápisu, že Pány je svéprávný občan. Se Štefim si ještě užijeme legrace. A to po celou cestu. Nejprve sdílím jeho nadšení pro bubenické řemeslo. Štefi chce totiž bubnovat i na dalších výjezdech, s tím velmi souhlasím a chválím ho, jak mu to dneska za bubny i přes jeho indispozici šlo, ovšem pak mne napadne proč. "Já si myslím, že kdybys byl střízlivý, tak si to tak nedáš!" S tím okolní posluchači se smíchem souhlasí a mě opět napadá příměr, tentokrát od významného českého hudebníka, pana Jiřího Stivína, který se s jednou s diváky podělil o zážitek, kdy jistý viditelně namol opilý muzikant zahrál náročné party na svůj nástroj zcela bez chybičky, načež se jej po koncertu ptali: "Jak jste to moh zahrát, dyť ste úplně vožralej!" A pan muzikant na to: "No protože cvičim vožralej!" Přesně ve 20.00 hodin večer se autobusem rozezní zprvu nesmělé, avšak postupně sílící: "Spááárta zajebaná jééé!" Dáán se přitom zajíkne a není následně schopen z vyřvaných hlasivek vyloudit ani jedinou slabiku. Tuto skutečnost jízlivě okomentuji slovy: "Dáán ztratil hlas, který nikdy neměl!" Poté zpětně probíráme zážitky a dostaneme se až k Štefiho krasobruslařským kreacím, načež Štefi poznamená: "Ale ten trojitý tulup tam u mě byl!" Tu zepředu zazní strojový hlas navigačky: "Po dvou stech padesáti metrech odbočte vpravo!" Propukáme ve škodolibý smích. Za nějaký čas přijedeme ke kruhovému objezdu a hned podáváme návrh: "Pane Mikeska, tři kolečka!" Což, jak zasvěcení jistě vědí, je rituál, který jsme obšlehli od Pardubičáků a tento spočívá v tom, že na každém kruhovém objezdu, na nějž bychom po cestě narazili, uděláme s autobusem tolik koleček, kolik jsme v příslušném zápase dali gólů. Že však jsme dnes tři góly nedali, ale naopak inkasovali, ozve se pan Mikeska: "Ano, tři kolečka, ale na zpátečku, protože jsme prohráli!" Načež Štefi dodá: "A odpočítáváme poslední metry... Prv-ní me-tr, dru-hý me-tr, Štefi už je ož-ra-lý, pá-tý me-tr, šes-tý me-tr, Štefi už je ož-ra-lý..." Přidám se k němu: "Sed-mý me-tr, os-mý me-tr..." A Štefi doplní: "...po-čí-tá to Řez-ní-ček..." aby po chvíli geniálně zakončil: "Devá-tý me-tr, desá-tý me-tr... hehe... ...tre-fi-li jsme ryb-ní-ček!" Tím nás Štefi naprosto dorazí, svíjíme se v křečích, nemůžeme smíchy popadnout dech. Jak pohotově zaveršoval, to snad ani není možné! Štefiho stand-up comedy show ovšem zdaleka nekončí. Podělí se s námi o brutální hlášku, kterou pronesl Oggy v průběhu exkurze do pivovaru. Tamní průvodce se rozhovořil o tom, jak se v Budějicích začalo vařit pivo, načež Oggy utrousil: "Vař si, pičo, co chceš, hlavně už nalejvej!" Pak nás Štefi překvapí dalším sdělením a to skutečností, že Oggy právě slaví sedmnáctiny... "...Takže se de do Monaka, chlastat, je ti to jasné?! (obrátí se na oslavence) Oggy! Deš s náma do Monaka pít! Kdybys měl jít jen se mnou! A ty platíš, ty šulku z důlku! (smířlivě) Né, Oggy, já ti to taky zaplatím, jedno, dvě, štyrycet piv!" Pak si všimnu 3D-brýlí, o kterých se Štefi zmíní, že je mají z 3D-projekce v pivovaru, kde jim promítali dokument o tom, jak chtěli Amíci ukrást český pivovar, spíše jeho značku a když se zeptám, jak to tedy dopadlo s tím sporem o ochrannou značku Budweiser Budvar, Štefi odpoví: "No objevil se jeden detektiv, něco jako Nick Slaughter, a ten zkoumal, až vykoumal, že Júesej je v piči s pivem. Yeeeees!" Načež dodá: "A proto piju Plzeň, cheche!" To mi připomnělo Hrošíkovu hlášku: "Jet do Plzně a pít tam Budvar, to je dvojnásobná provokace!" Další záchvat smíchu nás zničí poté, co Štefi začne vymýšlet další a další sloky do jednoho z našich nejnovějších chorálů. Znáte to: chtěěělo by to druhou slokuuu... no, Dáán se po chvíli pro samý smích už ani nadechnout nemůže, tak zasípá na Štefiho: "Prosimtě běž dozadu, nebo se tady smíchy pochčiju!" Štefi však pokračuje nemilosrdně dál: Chtělo by to čtvrtou sloku Chtělo by to piva trochu A jak máme co pít Sudího můžem zabít Že ti Šévci to dneska vyhrajou... a než stačíme umřít, přidá pátou sloku: Chtělo by to pátou sloku Chtělo by to piva trochu Chceme být střízliví Ale zas né žízniví My to dneska stejně přepijem... Po chvílích mimořádně aktivní činnosti si dá Štefi nakonec pauzičku a rozvalí se na sedadle, řka: "Ty vole, ta Plzeň dělá divy!" a po chvíli ticha kajícně dodává: "Přiznám se Predy, že sem švorc..." načež u mne zaregistruje Dáánův výjezdový zápisník s propiskou v pohotovosti. "To nepiš, ty vole, hlavně, jo?" "Já to nepíšu..." odvětím nevinně. "No eště aby jo..." na to Štefi. "...já to NAHRÁVÁM!" triumfuji vítězoslavně. "Štefi, my jsme bulvár, víš?" přidá se škodolibě Dáán. Zkouším napodobit Štefiho a přidám úvod do další sloky: "Máme ten nejlepší hokejový CHLAST! Když ho pijeme, je to SLAST..." načež Štefi bleskurychle doplní: "Od bufetu k bufetu, najdu tam já tu tetu, která mi to mý pivko natočí..." Naše plíce zmučené nekonečným smíchem si opět chvíli odpočinou, ovšem jen do chvíle, než se Štefi rozhodne zavolat mobilem Prckovi, který s námi dnes nejel. Celý rozhovor trval přesně 9 minut 13 sekund a vážně už nemám sílu něco k tomu psát, protože co slovo, to perla. Asi 20 km za Veselí nad Lužnicí se spustí opravdu brutální liják, tamže pan Mikeska je nucen zvolnit a hodnou chvíli se ploužíme bezpečnou rychlostí po okreskách krajů Jihočeského a Vysočiny. 42 km od Jihlavy dáváme chcací na výslovnou prosbu od Wampa. 30 km před Jihlavou přebírá štafetu baviče opět Wamp a rozezpívává se na své oblíbené agitky. "Již vzhůru, soudruzi a zpátky ni krok!" "Vstaváj, straná maja ródnaja!" Samozřejmě sklízí zasloužené ovace, jakož i jedinečnou vytleskávačku "Všichni ruce nahoru!!!" s následným: WAMP! WAMP!, ale náš skladatelský kroužek vepředu se nenechá zahanbit. Každý fanda od Dřévnicééé Nemá játra ani plícééé Chlááástá v Monaku, od samého soumraku Ve Zlíně je pěkný rachot V Monaku jsou všichni našrot Ovšem Wampa není možné přeřvat. Sotva umlkneme, do nastalého ticha se opět ozývá jedna z budovatelských písní. Děláme si z toho legraci, že prostě Wamp je skutečně nezničitelný, nesmrtelný a i kdyby spadla atomovka, úmrtnost 99%, zničeno 100.000 čtverečních kilometrů a až by utichla exploze, klesl radiační spad a atomový hřib by se rozptýlil, tak do následného mrtvého ticha by stále zněl Wampův hlásek s další budovatelskou písní na ozářených rtech. Nyní mám povolení uvést do záznamu dvě esemeskové konverzace. Tedy první, kdy Štefi přijímá smsku od Predy jako reakci na jeho zprávu, kdy jí napsal, že pije Plzně a žere hambáče a že přibral 13 kilo. A Predy? "Jen papej a bumbej!" Poté Štefi napíše Predy oznamující smsku, že má povolení od Dánovy partnerky, že může Dáán jít s ním, se Štefim, chlastat do Monaka. A odpověď Predy? "AJAJAJ!" Těsně před měřínskou zastávkou pan Mikeska oznamuje, že dáme velkou zastávku, a to přesně za 32 sekund. Vezmeme jej za slovo a tedy všichni začínáme odpočítávat: 32, 31, 30... a pochopitelně skončíme na nule asi 200 m před cílem, načež nám pan Mikeska vyhubuje, že zrychlujeme, a že říkal 42 a ne 32... Autobus opouštím se Štefim jako první, předbíháme se o to, kdo bude první uvnitř a ve dveřích mekáče do sebe ještě strkáme. Já odbočím na WC, kde obdivuji jedovatě modré neónové osvětlení. Když se ovšem vrátím, už stojí u pokladen hrůzostrašná fronta, takže to vzdávám a vyjdu ven k okénku McDrivu, že bych se nechal obsloužit odtamtud. Slečny servírky U McDonalda ovšem nemají pochopení a prohlašují, že nejedu autem a z tohoto důvodu že mne neobslouží. Marně se snažím imitovat zvuk přijíždějícího bouráku a skřípění brzd, slečny nereagují. Na protest odcházím na nákup do Shellky. Tam se setkám se čtveřicí našich, kteří společně filozofují u kulatého stolu. Když už odjíždíme, zjišťujeme, že chybí Timur, prý se zdržel někde na WC. "Už ide!" "Šak počkej, jak ho Radeček zdrbe!" Dveře se otvírají, Timur nastupuje, Radeček se nadechne... ...a spustí tím nejsladším hláskem, jakoby konejšil malé dítko: "No pojď, šulínečku, pojď! My jsme ti málem ujeli..." Kousek před Brnem si Radeček bere naposledy megafon, děkuje všem zúčastněným, že to všechno s námi vydrželi, připomíná nezbytný úklid pod sedadly, pomoc s bubenickou aparaturou a ještě upozorňuje na stále nezaplněný zájezd do Bolky, takže ať se hlásíme, jinak že bychom tam pro malý zájem nemohli autobusem, což by byla škoda. A pak už jen Brno, Přerov, Hulín, Otrokovice, Zlín, pěkně na zimák, všechno uklidit, vysmejčit, poodnášet, rozloučit se a odjezd domů. Panebože, už jsme mysleli, že to snad nikdy nedopíšeme! :-) |
| |||||||||||
| |||||||||||
málem jsem to tu opět pustil do gatí..
| ||||||
Pro vložení komentáře musíte být přihlášen/a! | ||||||
ládné clánky
Je dobré taková mužstva jako Hradec porážet (254x)Proč Vsetín ano a Kometa ne? (145x)Uděláme peklo? (101x)Féroví Sparťani aneb Jak to vlastně bylo (78x)Přišel čas změnit tradici? Chceme znát váš názor! (62x)Zlínský klub má nové logo (44x)SPARTA PŘIZNALA UPLÁCENÍ! MÁME DŮKAZ! (42x)
Tým RI OKNA Zlín zbrojí na ligu (01.04.2009)Celý zápas jsem byl klidný (04.02.2014)Cítit důvěru fanoušků je příjemné, říká po předání vzkazů kouč Venera (28.02.2009)Žiletky stranou, začínáme! (25.02.2009)O vstupenky byl obrovský zájem, fanoušci věří v obrat v sérii (04.03.2009)Známe výsledky fotosoutěže. Výhercům blahopřejeme! (15.10.2012)Berani pokřivili třineckou ocel (05.11.2007)