HFC Zlín - fanclub zlínského hokeje: Slavný nájezd Ševců na německé městečko Berlín

POR

ZLN

[ všechny výsledky ]

ZLN

PRO

pondelí 7.10.2024, 17:30
9. kolo

TRE

ZLN

středa 9.10.2024, 18:00
10. kolo

		V		P		SK	B
1.	SOK	5	2	0	1	26:14	19
2.	LTM	4	1	1	2	22:16	15
3.	ZLN	4	1	0	2	26:18	14
4.	VSE	4	0	2	1	22:22	14
5.	POR	3	2	0	3	18:14	13
6.	PRE	3	1	0	2	20:14	11
7.	KOL	3	0	2	3	21:20	11
8.	SLA	3	1	0	3	23:24	11
9.	FRM	3	0	1	3	18:18	10
10.	TRE	1	3	1	3	18:22	10
11.	JIH	3	0	0	4	23:28	9
12.	PCE	1	1	2	4	16:24	7
13.	PRO	1	1	2	4	15:23	7
14.	CHO	0	1	3	3	15:26	5

[ podrobně ]

Dědek	[7. 10. - 63 let]
Duska	[7. 10. - 39 let]
newdevil	[7. 10. - 51 let]
tony	[7. 10. - 55 let]

Dnes slaví: Justýna

počítáno od 29.12.2006

naše ikonka

HFC Zlín - fanclub zlínského hokejového klubu

partnerské weby

zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují

Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!

Slavný nájezd Ševců na německé městečko Berlín

Kuba 36 | před 10 lety | ... Výjezdy

Nezapomenutelný zážitek mají v hlavě, možná i v játrech, Ševci, kteří se vydali na zápas jakési Ligy do malého německého městečka s názvem Berlín. Dovezli jsme odtamtud dva body po nájezdech a, no zkrátka, pojďme si to probrat hezky od našeho velkoměsta.

Půlhodinku před půlnocí dojíždím k zimáku, pozdravím ostatní výjezdníky a jdeme s Legendou pro bubny, času není nazbyt. Jenže: zatáhnu za dveře od vrátnice a zjistím, že je zamknuto. „Ona tam spí,“ prohlásím s úsměvem o paní vrátné. Tož zaklepu a málem jí přivodím infarkt.

„Copak tu chcete?“

„Dobrý večer, my jdeme pro bubny,“ ohlásíme v poklidu.

„Teď?“

„No ano, my jedeme do Berlína.“

Jak byla paní vrátná rozespalá z práce, asi si v tu chvíli neuvědomila, že se tam hraje hokej a než se vzpamatovala, už jsme byli v kumbálu. Pobrat bubny, HFC vlajku, která tam ovšem nebyla, tak jsme vzali jakýsi žlutomodrý velký hadr, se kterým bůhvíkdo co dělal.

„Tak šťastně dojeďte,“ popřeje nám paní na vrátnici a jde spát.

Tou dobou Legenda zoufale zápolí s velkým Zvolenovým bubnem, po okraj naplněným žlutomodrými proprietami, který jsme mu tam sadisticky ponechali. Přijíždí Zvolen, a když zjistí, že už jsme odešli do kumbálu, jde nám pomoci. Ve vrátnici se srazí s námi a s překvapením zjistí, že už máme všechno nachystáno. Tedy až na jeho buben.

„Kde je?“

„Legenda,“ zazní v odpověď významně, se škodolibým smíchem.

„Tak já mu s tím jdu pomoct,“ opáčí Zvolen a zmizí dolů po schodech. Legenda s nadšením uvítal Zvolenovu pomoc a hned jej naložil jak velblouda u pyramidy v Gíze.

„Mikeš, co to máš za fáro,“ ozývá se, když přijede poněkud luxusnější autobus, než na jaký jsou jaterní výjezdníci zvyklí. Tak se tam naskládáme, zasedací pořádek zcela ignorujeme, a odjíždíme o několik minut dříve, což Radeček kvituje s nadšením.

Pan delegát nás uvítá na našem zájezdu a sdělí nám několik všeobecných pokynů, které však pro všeobecné veselí v zadní části autobusu – úmyslně nebo ne – neslyší. Poté jdou Legenda a Radeček rozdávat obálky s pojištěním a různými katalogy. „Ty máš PŘEDNÍ část,“ opakuje neustále Radeček Legendárnímu, který se umíněně vrací do zadní části autobusu za všeobecného smíchu.

„Já za to nemožu, já je tu mám i zezadu,“ opáčí Legenda zoufale.

Slovo si poté bere řidič a oznámí, že předává slovo Radkovi, kterého jsme si prý zvolili za vedoucího. No budiž. „Nejedeme s Mikešem, takže žádné cvrnkpauzy nebo tak něco. Zastavovat budeme až po 3 až 4 hodinách,“ řekne Radeček natvrdo, až někteří zatajují dech. „Když něco budete chtít, za mnou nechoďte,“ pokračuje. A poté uzavírá známou větou: „Tak jezte, pijte, hodujte, hlavně nám tu neblujte.“

A tak JEDEME, ŠEVCI, JEDEME!

Po cestě se pouští dokument o Berlíně, ten však velkou pozornost nevzbudí. Spíš naopak. Pak přijdou na řadu videa ze starých výjezdů. Tady už je veseleji. Mnozí výjezdníci ožijí a přispějí k rozverné náladě, zvláště poté, kdy je nám osvětlen původ některých protřelých fanklubáckých hlášek, jako třeba: „Vyletěla holubička ZE SKÁLY!“ Také se poněkud podivně chová Hádejkdo potom, kdy se napil ze záhadné flašky s ještě záhadnějším obsahem.

„Nebýt mě, tak tu nejste,“ vykřikuje. „Já vás na zastávce zničím,“ vyhrožuje. „Ty ani na zastávce nezvládneš vylézt,“ dostává odpověď.

A tak to pokračuje celou noc.

Okolo deváté hodiny ranní vjíždíme do Berlína, jedeme kolem bývalého letiště NDR a pan průvodce nás kromě jiného varuje: „Jak dojedeme, půjdeme do města, nikdo prosím nejezděte na černo.“ Nikde žádné kolony, ale hustota provozu dost slušná a impulzy na semaforech vražedné. Trvá to. Ale podle toho, kudy jedeme, mi Berlín přijde spíš jako nějaké zahradní městečko, žádná futuristická zástavba mrakodrapů pojišťoven a bank jako v Praze. Pak jedeme alejí tak dlouhou, že třída Tomáše Bati je proti ní slepá ulice. Po několika minutách se stočíme do takové nenápadné odbočky, a kupodivu jsme už téměř na místě. Aréna je přímo před námi.

K multifunkční O2 World Aréně – musíme jí tak říkat, protože jsme dostali zprda, když jsme se odvážili nazvat ji prostým zimákem - tedy k zimáku, kde Eisbären Berlín sídlí, přijíždíme krátce po deváté hodině. Vystupujeme a přitom se některým rozsvítí už po ránu, když se praští hlavou o televizi nad dveřmi. „To tu má Mikeš nové?“ přichází dotaz.

Většina si zapálí, vyfotí se u zimáku, dá si pivo a jde se vyrazit vzhůru směr centrum. Hned na začátku naší túry se Legenda trhá od skupiny a jde si vlastní cestou. „Skončí ve Francii,“ děláme si srandu po jeho anabázi po trase Zlín – Dubnica nad Váhom zkratkou přes Budapešť.

Procházíme kolem zbytků berlínské zdi a jsme větší atrakce než ona sama. Pokračujeme k nadzemce, a přitom zvoní samé kolo. „Já ti ten zvonek urvu!“ jde slyšet. Holt nejsme zvyklí na skutečnost, že v Německu má kolo absolutní přednost, a to i před tramvají. Tak dojdeme na nádraží a jdeme si koupit jízdenky. To byla show.

„Mě to nežere papírovky!“ ozývá se od jednoho automatu. Zato u druhého automatu to Zvolenovi žere, málem i s rukou. „Asi byl ten tvůj víc hladový,“ říkám mu.

A jdeme do vlaku. Doteď nevím, proč se na nás všichni tak dívali, vždyť ta nadzemka byla taky žlutá, až jsem si chvílemi připadal jak v RegioJetu. V tu chvíli se na obrazovce v soupravě ukazuje reklama na dnešní nějaký hokejový duel s nějakými Čechy. Ale na nás to rozhodně nebylo, my jsme přece Moraváci! Přestupujeme na metro. Souprava taky žlutá, ale zvenku to vypadá, jako by měli za okny záclonky.

„No jo, radši si vystupte, tento vagón je pod nadvládou Ševců!“

Vylezeme na nějakém náměstí a první směr hned záchody. S průvodcem se vydáváme naskrz Berlínem, avšak někteří odpadají v hospodě jen 100 metrů od náměstí. Projdeme se kolem vysílače, který značí, že naše sláva sahá až do nebes, kolem honosné radnice, nějakých ambasád, na chvíli se zastavíme u Braniborské brány a jdeme směrem k Říšskému sněmu. Nedaleko odtamtud potkáme kolonu vozidel s majáky, ztmavenými skly a policejním doprovodem.

„To bude určitě Merkelová, nikdo jiný by tu takový doprovod neměl,“ říká průvodce.

V parku potkáme vojáka ve stříbrném, a když se jde s ním Zvolen vyfotit, voják odvětí: „Čo ty tu robíš, vole?“

Dojdeme k budově Říšského sněmu a tam oficiální část prohlídky končí. Zjistím, že nás tam nedošla ani polovina, co vyrazila od náměstí. Chvíli posedíme na lavičce a pak nás několik odejde do luxusního vlakového nádraží. „Tady je to letiště, kolem kterého jsme jeli busem,“ konstatuji. „No, tak to jsme kdesi v prdeli,“ dostávám odpověď.

Dojdeme tam a opravdu. Pětipatrové nádraží, vlaky přijíždí do prvního a pátého patra, ve zbylých třech je spousta obchodů. Stojíme u zábradlí ve čtvrtém patře a díváme se shora, co za mašinu to přijelo. A v tom zahlédnu žlutý dres. „Tam u té mašiny se pohybuje Legenda,“ konstatuji. Skočíme do výtahu, který právě zastavil u nás, a jedeme dolů. Zastavujeme v každém patře, ale jelikož je výtah prosklený, vidíme, jak Legenda nastupuje přímo do dálkové mezinárodní vlakové soupravy ICE. Tak to je jeho osud zpečetěn.

„Pozdravuj ve Francii,“ zazní od nás jednohlasný škodolibý komentář. Když však dojedeme dolů, Legenda už je zase na nástupišti. Na dotaz, co dělal ve vlaku, odpovídá jasně a jako vždy k velkému smíchu ostatních: „Byl jsem se podívat, jak to tam vevnitř vypadá.“ Také nás informuje o tom, že našel vlak, kterým by se přinejhorším dostal domů. Ukáže do dáli a řekne: „Tento jede přes Břeclav.“

Hm, když to říkáš…

Když jsme opouštěli toto honosné nádraží, najednou uslyšíme ryzí češtinu: „Ševci, máte slivovici? Já jsem Vítkovičák.“ To byste nevěřili. Jednonohý týpek s berlemi, Vítkovičák, procestoval všechny hokejové stadióny v republice kromě Budějovic, teď je na volné noze v Evropě – slovní spojení „na volné noze“ je v jeho případě poněkud drsné – a putuje po nádražích, hospodách a zimních stadiónech. Zdá se, že doma nebyl už hodně dlouho, protože spojení Libor Pivko a útočník Zlína už poněkud neplatí. Tatuš, jak si onen Vítkovičák říká, je v doprovodu přívětivě drsného a pokérovaného fousatého svalovce, z něhož se vyklubal fanoušek Eisbärenu, Berlíňan jako poleno, který lámanou angličtinou naoko výhružně prohlašuje, že běda jestli vyhrajem, protože dneska jedině Eisbären!!!

Pak jsme potkali chlapa, který měl na břichu obchůdek s hotdogy. To se u nás jen tak nevidí, ale jelikož ty klobásky byly bílé, přešla nás chuť. Jak jsme mohli vědět, že to byly německé delikatesní párečky, které jsou vždy bílé barvy? No nic, tak příště. Po cestě zpět do centra jsme to vzali jinudy a najednou dilema.

„Já bych šel někam doprava, tu jsme mimo,“ říkám ostatním.

„Nic jiného nám asi nezbude,“ odvětil s úsměvem Zvolen, protože před námi se vinula řeka Spréva.

„Tak to vezmem přes,“ navrhuji. Takových jako já bylo asi víc, protože tam akorát stavěli most. Jenom si nejsem jistý, jestli by nás pustili.

„Myslíš, že tam žijí ryby?“ ptá se Zvolen. „Už asi ne,“ říkám při pohledu na několik mrtvých na hladině.

A došli jsme do hospody poblíž metra, kde jsme předtím vylezli a někteří z nás tam rovnou zakotvili. Když jsme se blížili, tak tam kluci už měli dvoulitrové pivo v takové skleněné velké botě. Pak se na místo sjela tři policejní auta – s policisty vevnitř, pochopitelně - načež Kovy zašel poprosit, jestli by se s nimi nemohl vyfotit.

Tím na sebe upoutal pozornost, a stal se prvním podezřelým, když za chvíli začal hořet nedaleký koš, okolo kterého se ochomýtal. Tím spíše, jelikož se nejprve polekaně ozval:

„Do prdele, to jsem nechtěl.“

Načež začal řvát líbeznou hatmatilkou:

„FIRE KOŠ!!!“

Po uhašení šel okolo číšník a viděl, že je Kovy nějaký přešlý strachy, co bude, když u koše stáli ti samí policisté, které před chvíli prosil o selfie, a tak mu řekl: „It’s common here,“ tedy, že je to tady normální.

Pak nás vyhodili od židlí a řekli, ať si posuneme stoly. Táhli tudy zevnitř vitrínu s dorty, a jelikož my stáli hned u nich a bedlivě je pozorovali, byli přitom jaksi roztřepaní. A v tom najednou bác. Jeden dort z vrchního patra spadl na spodní a to bylo veselo. V záchvatu smíchu se ozvalo:

„Jéééj, díro, díro!!!“

Podle jejich výrazu však soudím, že nechybělo mnoho, a asi by nám natáhli. Jak byli rádi, když jsme se rozhodli platit!

Na náměstí, kde jsme měli sraz, jsme zase narazili na toho chlapa s obchůdkem hotdogů na břichu. Podívali jsme se na tanečníky, na skákající lidi z mrakodrapu, zapózovali pro fotoaparát fanouška Eisbärenu a pak se vydali na cestu zpět. Zase ty automaty… Po cestě metrem nastoupili revizoři a mohla být sranda, ve dveřích se však radši jen vytočili a šli do vedlejšího vagónu.

Když jsme šli ze stanice, viděli jsme svatbu. Všichni tam šli naším směrem, jen nevěsta šla na most. No nevím, co se jí honilo v hlavě. Všichni měli také balónky, tak jsme chtěli nějaký ukořistit, ale nebylo nám to souzeno.

Kousek od arény se jakýsi týpek opíral divně okolo a skloněný byl, jako kdyby chtěl zvracet, tak se ho Zvolen slušně otázal: „Je ti blbě?“ Týpek neodpověděl. Vlastně odpověděl. Vydal výmluvný dlouhotrvající zvuk.

Další taškařicí byl pokus o navázání přátelských mezinárodních vztahů, to když chodník u fanklubáckého autobusu, po kterém vzorně procházeli fanoušci Eisbärenu - aniž by je napadlo sejít na vozovku, protože to je přece VERBOTEN, zakázáno – zcela zatarasila pětice zpitých Zlíňáků v dresech a jejich mluvčí zahajoval uvítací ceremoniál slovy:

„Slivovitz! Ček Republyk! Zlin! Daj si!“

„Daj si, nebo ťa vymňéním!“ ozývá se od pobavených diváků ve žlutomodrých dresech okolo.

Většina rozpačitých Berlíňanů s díky odmítá, když tu náhle spatříme na jedné fanynce sparťanský hokejový dres. Jeden z Němců nakonec tu Eisbären Sliwowitz Challenge přece jen podstoupil, kopl to do sebe najednou a vysloužil si hlasité ovace. Odcházel však poněkud rudý a svižným krokem.

Aréna Eisbärenu je úžasná a přitom střídmá. I zde však platí přísná pravidla, která se v pilotní zemi EU až hystericky dodržují a náš opilec je tedy z bezpečnostních důvodů pro nadměrnou opilost vykázán a je mu odepřen vstup. Jeho kamarád je také pod vlivem, ale není to na něm tak vidět, proto se opilec tvrdošíjně dožaduje vstupu. Tlumočníkem se stává Legenda, jelikož umí aspoň trochu německy a zdejší Němci angličtinu tvrdošíjně odmítají. Po několikaminutovém vysvětlování se Legendárnímu podaří opilce přesvědčit, že do zápasu zbývá ještě tři čtvrtě hodiny, a že je tedy dost času, aby si vypláchl hlavu v nedaleké kašně s vodou a i jinak vystřízlivěl, že ho pak dovnitř určitě pustí.

Nepustili, jelikož o první přestávce se vrátil, stále ještě viditelně našrot, a poněvadž mu stále odpírali vstup, nasral se a začal házet po aréně vším, co mu přišlo pod ruku. To už ale ochranka zavolala Staatspolizei a mělo se mu přeložit, že bude zatčen za výtržnictví, jestli toho ale okamžitě nenechá. Naštěstí si jej přebral jeho kamarád, a odvedl jej, silně vrávorajícího, až do busu, čímž byl celý incident ukončen.

Hned na začátku střetnutí šlo vidět, že jde o něco výjimečného, a to, když fanoušci Eisbärenu uslyšeli naše bubny. To bylo slávy. Do následné hymny Berlína se ovšem zapojil snad každý domácí fanoušek a řval ji a zpíval s nadšením.

A NYNÍ NÁSLEDUJE REPORT ZE ZÁPASU

V utkání chyběli zranění Čech, Tesařík a také kapitán Čajánek, který byl na memoriálu Pavla Demitry. Když tedy nenastoupil Čajda, dres TOP SCORER přebral kapitán tohoto střetnutí Petr Leška. Dres značí nejlepšího hráče týmu, ale jelikož my tuto ligu hráli poprvé, dres dostal kapitán. Nutno dodat, že tím nápisem jasně červené barvy se nám neustále pletl.

Český mistr udeřil již ve čtvrté minutě, historicky prvním střelcem Zlína v Champions Hockey League se stává Lešoun. Nahrával na druhou tyčku Köhlerovi, jenže puk k němu ani nedošel, obránce si ho sklepl do brány sám a tím byl finský reprezentační brankář Vehanen překonán. 1-0.

V osmé minutě ovšem hráli lední Medvědi přesilovou hru, kdy pykal za nedovolené bránění Žižka, a po chvíli srovnali. Střelu Berryho Tallacksona tečoval Mark Bell přesně mezi Horčičkovy betony a vyrovnává, 1-1. Domácí hala exploduje obrovským nadšením, vždyť je to přece událost, dát vyrovnávací branku českému hokejovému mistrovi! Úvod procítěného chorálu Eisbääääääären Berliiiiiiin se ihned zvrhne ve veselý oslavný kankán a je to tak nakažlivé, že jsme se k němu přidali i my bubeníci, začež jsme si vysloužili potlesk s palci nahoru na německé straně a nevraživé pohledy s ťukáním na čelo na straně zlínské. Avšak my věděli, proč se radovat, protože...

Domácí radost netrvala dlouho. Už za osmatřicet sekund se dostal do samostatného úniku Ondra Veselý a nadvakrát překonal berlínského brankáře. 2-1.

Po ubráněném oslabení se dostal do dobré šance Köhler, který přebral nahrávku zpoza branky od Lešky, trefil však jen spojnici. V 19. minutě, když byl na trestné lavici Matějíček, střílel Florian Busch a sudí si nebyl jist, zdali kotouč překročil brankovou čáru. Šel tedy k videu, které je tady v hale umístěno někde v útrobách, a sudí tak opouští ledovou plochu. Po návratu sudí rozpažil a Horčička je nyní hrdinou okamžiku, lapačkou zastavil puk před brankovou čárou.

O přestávce nám náš domácí fanoušek Rainer, fandící Ševcům, donesl panáka. Ovšem panáka Coca-coly! To jste ještě neviděli. A ke všemu na ten miniaturní panák z tvrdého plastu byla záloha 50 centů. No mazec.

Na začátku druhé části se ukázali domácí, v přesilovce nastřelili tyč. V další přesilovce zase jeli 2 na 1, jenže zakončení se nepovedlo. Poté se hrálo i na druhé straně. Balaštík zkoušel střelu bekhendem, ale Vehanen na poslední chvíli zakročil. Poté následoval drtivý tlak ve čtyřminutové přesilovce, ale gól padl až po ní. Okál vystřelil a najednou Vehanen lovil puk ze sítě potřetí. 3-1.

Bohužel ještě před odchodem do kabin dokázali domácí snížit. V přečíslení dva na jednoho zakončil přesně Laurin Braun. 3-2.

A začátek třetí části také nebyl podařený. Znovu pykal Matějíček, a znovu z toho byl gól. T. J. Mulock ve skrumáži před bránou plácl do puku a dostal puk za záda Luboše. 3-3.

6200 diváků v berlínské aréně poté sledovalo již jen hokej bez branek, který však mohl rozhodnout Vlach, ale k dorážce do prázdné brány po střele Marušáka se dostal později než lapačka Vehanena. V prodloužení nás dvakrát podržel Horčička a šlo se na nájezdy.

První čtyři série nikdo nedal, a pak se s góly roztrhl pytel. Nejprve Olver dostal puk mezi Horčičkovy betony, ale totéž se na druhé straně povedlo Leškovi. Ten se po změně stran chopil nájezdu znovu a nekompromisní střelou do šibenice dostal Zlín do vedení. Vyrovnal však Foy. Poté našel díru mezi nohama brankáře Holík, nad betonem na druhé straně Olver. V osmé sérii zkusil Köhler znovu svou bekhendovou kličku, a tentokrát už vyšla. Na druhé straně Luboš vychytal Foye a bylo rozhodnuto. Zlín si odváží z Berlína vítězství po nájezdech!

„Máme dva body, šálalalala!“

Od haly odjíždíme asi o půl jedenácté večerní. Domácí by si s námi chtěli neustále vyměňovat šály a dresy. Nemohou pochopit, že my si za naše 3000 koupíme leda tak jeden dva dresy za život, zatímco oni si za svých 50 EUR mohou koupit každou sezónu nový. V autobusu kupodivu nikdo nechybí, rozloučíme se, nastoupíme a odjíždíme. Pustí se film Proč? a jsme nuceni poslouchat tak odpudivý pokřik jako je: Let´s go, Sparta, let´s go., ale znalci si znovu oživují nestárnoucí hlášky z filmu a pamětníci se usmívají nad mladistvými delikventy v podání Landy, Krause a Dejdara. Pomalu se autobus zahaluje do ticha a vstává až po třetí hodině ranní v Praze. Po zastávce v Praze opět mlčenlivá pauza až po tři a půl hodinách, kdy výjezd končí o půl osmé ráno před Čajkárnou a vrátný se na nás dívá, jako by přijely hokejky. Vracíme se se dvěma body, se spoustou zážitků a s hroznou únavou.