 ZLN |  SLA |
sobota 14.9.2024, 17:30
1. kolo
1. kolo
 SOK | ZLN |
středa 18.9.2024, 18:00
2. kolo
2. kolo
| V | P | SK | B | ||||
| 1. | CHO | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 |
| FRM | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| JIH | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| KOL | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| LTM | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| PCE | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| POR | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| PRE | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| PRO | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| SLA | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| SOK | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| TRE | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| VSE | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
| ZLN | 0 | 0 | 0 | 0 | 0:0 | 0 | |
počítáno od 29.12.2006
naše ikonka
partnerské weby
zlínští hokejisté a server www.hfczlin.cz podporují
Máte to doma, je to pěkné, ale nevíte, co s tím? Staňte se Dobrodějem!
| Legendární Dáán | před 17 lety | ... Výjezdy |
|
| ČTVRTFINÁLOVÁ TAŠKAŘICE NA SPARTĚ část první TADY NEJSTE NA NÁVSI! Čeho se na jedné straně republiky obávali a z čehož na straně opačné měli upřímně škodolibou radost, se stalo. Zlín postupuje do play-off naší slavné hokejové extraligy z vynikajícího pátého místa a protože hraje poctivě, tedy s úmyslem nevybírat si své čtvrtfinálové soupeře, narazí v prvním kole na tu nejhorší možnou noční můru, jaká ho vůbec mohla potkat. Ševci změří síly s pražskou Spartou! Dle komentářů z většiny míst západní morálky tedy podvodníci, posunovači a simulanti tvrdě narazí na nejsilnější, nejlepší a nejčestnější tým celé extraligy, který jim ukáže, jak se hraje hokej a svou nejčistší vůlí po spravedlivých, objektivně posuzovaných vítězstvích dokáže vymést tuto špínu z boje o play-off. Zájem o utkání s naším novým nesmiřitelným rivalem byl takový, že bylo třeba vypravit hned dva autobusy. Žel, legendární pan Mikeska s námi tentokrát nepojede, otěže našich kočárů tedy převezme jednak jeho syn a pak také pan Hubík ze spřátelené dopravní firmy. Pan Mikeska ovšem přislíbil, že se s námi přijde před odjezdem alespoň rozloučit. Nejprve je zapotřebí takové malé cestovní preview, proto zde uvádíme Dáánův příjezdový zážitek, anžto se náš reportér do Zlína přepravil vlakem. Ihned po nástupu do vozu otevřel si totiž okno, jelikož uvnitř bylo nedýchatelno a mdlý puch nesl se celým vozem soupravy Regionova. Bezprostředně poté dovnitř naskákala velká skupina důchodců, asi jako rozpustilá romská rodinka do žigulika. Samozřejmě si obsadí většinu míst k sezení, čímž zcela a absolutně blokují místa ostatním cestujícím. Důchodce, co usedl vedle Dáána, vše dorazí tím, že do něj naprosto otrle šťouchne a pronese: "Zavři to!" Na to Dáán: "Není to pro mě, ale pro ostatní!" Důchodce zfialověl vzteky, že si podobou nezadal s mumií krále Tutanchamona a na pobavených tvářích zejména mladších ročníků kolem je vidět pečlivé skrývání škodolibých úsměvů. Tou dobou vystupuji z trolejbusu na Nemakačenkově náměstí a supím do strmého kopce směrem k Čajkárně. Spousta hlasů mimo zorné pole promění se brzy ve spoustu tváří a dresů, obé v klubových barvách. V 8:44 dávám do zápisu, že všude kolem je spousta neznámých obličejů, mnozí jedou na výjezd ven vůbec poprvé. Proč ne, je přece play-off se Spartou. Ovšem pak přichází bomba. Objeví se Kolivo s Marťanem a vzorný otec hrdě třímá v ruce větvičku nějakého chvojí. Při bližším ohledání se z chvojí vyklube malinký jehličnan ovinutý žlutomodrou stuhou a tak se tedy zvědavě ptám, cože to Kolivo přinesl. A odpověď? "SMRK SPARTĚ!" Okamžitě exploduji v hurónský řev a smích a se mnou všichni okolostojící. Fantastická a přitom stylová hláška hned na úvod zájezdu, no to je maso. Jej, já tu Spartu tak rád! :-)))) Následuje tradiční zaúkolování těch nejvíce ochotných, kteří se zhostí zodpovědného úkolu vynesení veškeré bubenýřiny, vlajek, trumpetek, řehtaček a jiných prostředků hromadného ničení, jimiž se budeme snažit přeřvat, přemlátit a vůbec přehlušit domácí kotel, který je od loňského titulu znám svou hlasitostí. Nutno podotknout, že tentokrát bereme naprosto všechno, jako bychom dnes jeli na Spartu naposled. Všech osm bubnů základní sestavy, všechny prapory a korouhve i balíky s transparenty, jejichž slogany zůstaly předmětem nejpřísnějšího utajení. Kumbál se vyprázdnil jak žaludek po klystýru a zavazadlové prostory obou našich korábů jsou zaplněny až po víko. I sedadla zmiňovaných korábů jsou brzy obsazena, ku Praze chystá se smečka necelé stovky žlutomodrých příznivců. Po krátkém posečkání a nastartování následuje rozjezd s vytleskávaným: "Jedemééé Šév-cí, je-de-me!" Ještě rutinní prezenčka a dodatečné finanční vyrovnání hned v úvodu, poté již se řítíme cestou dalekou, předalekou... Na novém dálničním úseku, na nějž najíždíme onou zkratkou poblíž otrokovických Trávníků, si povšimneme nalomeného stěrače na našem voze. Je to pohříchu jeden z oné trojice spřažených stíračů napravo a úlomek ten trčí si vesele proti směru jízdy. No, zdá se, že to teď nebudeme řešit, možná až na nějaké zastávce. Na sedadle přes uličku vedle mne sedí Yety a zezadu přichází Kůža, který si dobře uvědomuje Yetyho loajalitu k fotbalové Spartě, odtud tedy pramení jeho poznámka, když jmenovanému nabídne doušek lihoviny ze svých zásob: "Co, ty sparťanská kryso, dáš si jednu do nohy?" Frčíme dál bez zastávky a tu se ozve Vanďas, který právě otvírá své zásoby a libuje si, jak dobře nakoupil: "Dvě piva za 10 korun. Z toho budu mít radost eště 2 hodiny!" Následuje první benzínka Jiffy, jen narychlo a tu se nečekaně spustí chumelenice jak prase, k zemi se řítí obrovské sněhové vločky, jejichž struktura je vidět málem pouhým okem a Vanďas tuto skutečnost nádherně okomentuje při svém návratu do busu: "Padají sparťanské slzy!" Dozvídám se, že je pro nás - tedy pro naše autobusy - domluvena policejní eskorta od ubytovny přes celou Prahu až k samotné hale T-mobile Arény, no tak to je mazec jako kráva! Moc tomu sice nevěřím, ale na takové divadlo se hrozně těším (skutečnost mnohonásobně předčila veškerá očekávání, o tom si však povíme později). Deffy se přizná, že nebyl tři dny doma, proto si ode mne půjčuje mobil, že už by jim mohl i zavolat... Měníme simku, ta se nechytá, tak Deffy pronese: "Kašlu na to, zavolám jim zítra!" Jasně, čekali tři dny, můžou počkat ještě jeden :-) Spojení se ne a nedaří navázat, tak absorbuji četné úsměšky na kvalitu mého lepicí páskou omotaného shitmobilu (na nějž však nedám dopustit). Prohlašuji, že takový mobil nemá nikdo z přítomných (souhlasný řehot), že už mi spadl třikrát do sněhu, jednou do vody, několikrát přistál v saltech na holém betonu, ale pokaždé se zase rozjel a má tu nespornou výhodu, že mi ho nikdo neukradne. Kdybych si s ním přiklopil na stole v hospodě padesátikorunovou bankovku, zapomněl na něj a po chvíli se pro něj vrátil, bankovka už tam nebude, ale ten omlácený tydlifón ano. Možná i s lístečkem: "Kup si pořádný mobil, kdo to má krást!" Přes všecka úskalí se však nakonec hovor povede a Deffy šetrně sděluje své zkoprnělé rodince, kde je, jak dlouho tam ještě bude a že s tím stejně nic nenadělají. Docela soda. Říkáme si, jak by to bylo, kdybychom se nedovolali. Zděšená Deffyho rodina by zalarmovala policii, aby následně na ČT2 v relaci "Na stopě" vyhlásili celostátní pátrání po 17letém studentovi ze Zlína i s fotkou, načež by tentýž den v 16:45 následoval přímý přenos utkání čtvrtfinále z T-Mobile Arény a tam by byl záběr do kotle na Deffyho v detailu. V tu chvíli by ve studiu zvonilo milion svědků. "Já ho viděla, je na Spartě!" Povedená taškařice... Za několik chvil nepřetržité jízdy následuje nečekaná zastávka, kvůli opravě výše zmiňovaného nalomeného stírače, který už vibruje a je s to každou chvíli odpadnout nebo poškrábat přední sklo. Oné zastávky pochopitelně zneužijí naši výpitci, kteří se chtějí za každou cenu prodrat ven z autobusu na malou (velkou) chcací a krátkou (hodně dlouhou) kouřovou. Ačkoliv pan řidič důrazně upozorňuje, aby nikdo nechodil ven, třebaže prosí, hrozí a nadává, není to nic platné, rozverná morálka pod vlivem zábrany stírajících lihovin má nyní pré. Malý Marťan naproti tomu beze slova uposlechne a odskočit si nejde, řka, že to vydrží. Což pan řidič okomentuje trefnou poznámkou: "Když se řekne ne, děcka tomu rozumí, ale dospělí tomu rozumět nechcou." Inu, je to tak. Pro příklady ze života nemusíme chodit daleko: když například hezká leč obtěžovaná dívka řekne ne, znamená to pro většinu samců vlastně ano, případně ano, ale eště o tom neví... Z melancholie nad skutky některých našich spolucestujících nás vytrhnou až probírané zážitky na fanklubáckých cestách za hokejem, týkající se zažitých poruch na vozidlech. Legendární výměna kola na cestě do Liberce. Vyvřelá voda v chladiči pod Sirákovem. Nezapomenutelná štrapáce s klínovým řemenem Radečkova vozu po návratu z Pardubic. Poslední vzpomínku pak využije Vaňďas k další ze svých stylových hlášek, když - vida úspěšně opravený problém se stěračem - poznamená: "Stěrače stírají, klakson trúbí, klíňák sa točí!" Pak ovšem následuje další neplánovaná přestávka, jelikož druhý autobus má nějaké provozní problémy a to už je na pováženou, protože morálka v našem busu klesá pod bod mrazu, rovna tlupě rozverných trestanců na palubě zbloudilého korábu týden bez jídla a dva dny bez vody. Čekáme na druhý bus a jsme s nimi v neustálém telefonickém spojení, anžto se problém stále nedaří odstranit. Nakonec se zastávka protáhne na neuvěřitelných 40 minut. Tuto časovou ztrátu je zapotřebí nějak dohnat, proto šviháme po dálnici bez zastávky několik hodin až do vzdálenosti 130 km od Prahy, kde si teprve dáme chcací a kouřovou. Radeček vykoukne z busu a zařve na nic nechápající lidi kolem: "Čé-ká-dééé ... PRAHÁÁÁÁÁÁ!!!" Což, jak dozajista všichni víme, je onen legendární pokřik, k jehož autorství nesmíme opomenout přiřadit členy sparťanské Severní Frakce, kteří nám vlastně ve svých reakcích na naše subjektivní reportáže ze Sparty vnukli onu myšlenku na takový chorál. Nyní následuje suprová společná fotka, kdy se naše žlutomodré jezero rozlije po všech koutech, aby posléze páni fotografové usměrňovali jeho břehy, protože bychom se jinak všichni nevešli do záběru. Po návratu do autobusu v sobě Radeček objeví netušený recitační talent, jelikož nám při odjezdu recituje celou básnickou skladbu Jak lvové bijem o mříže... Smějeme se a hlasitě aplaudujeme. Takový recitál se neslyší každý den. Pokračujeme dále a za nějaký čásek ozve se zezadu jasný hlásek: "Telefon, pro pana Philipa Morrise!" To Vaňďas chce dát velmi taktně a asertivně na srozuměnou, že by se ani trochu nezlobil, kdybychom v příštích minutách učinili takovou malilinkatou zastávku na kouřovou. Jak krásně, oduševněle řečeno! Rozhodně to vyzní lépe než ono opilecky přidrzlé: "CHCACÍÍÍ!!" A tak, 120 kilometrů od Prahy, dáváme jednu z posledních zastávek před Matičkou. Ještě předtím nás předjede hlasitě troubící a blikající vůz plný fanoušků ve zlínských dresech. Opětujeme pozdravy a za několik málo okamžiků již brzdíme u benzínky Paramo. Při příjezdu do prostor čerpací stanice k našemu překvapení potkáváme výše zmiňovanou skupinku Zlíňáků, kteří zde zastavili za týmž úmyslem jako my. Posléze odjíždíme, Radeček se snaží něco vysvětlit, ale z objektivních důvodů mu selhává hlas i myšlenky, takže se celým autobusem v odpověď ozve: "Týýý-sííí Rade-čééék!" Což jmenovaný komentuje: "Hmmm, pěkné, ale já tam pořád slyším to: pičo!" Pak se dlouho neděje nic, až nečekaný pach spáleniny zčistajasna podráždí naše chřípí. Že by další technický problém? Autobus však pokračuje vesele dál, zdá se, že to není nic vážného. Pach je ovšem natolik intenzivní, až přiměje některé pasažéry ze zadních řad k varovnému skandování: "Hóóó-ří nám au-to-bus, šála-lala-la!" Problém však odezněl, vyčpěl, vyšuměl, vytratil se. To se mi moc nelíbí. Také nemáte rádi, když se vám nějaký hardwarový či softwarový nebo vůbec jakýkoli problém sám od sebe vyřeší, aniž jste předtím zjistili jeho příčinu? Ono dvoutónové hasičské citoslovce pohříchu využijeme k soutěži, kdo si nejlépe zapamatoval legendární "Hoří" Vlasty Redla a předháníme se v citátech. Jistě znáte. "Hoří. Hoří! Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý Hrozen..." "Hilfe, hilfe! Hoří Hackenkreuz, himlhergot!" "Hormonální hybrid homosexuál Horáček hladí hubici hasičské hadice." "Hýžděmi." A tak všelijak podobně. Kdysi jsem to znal zpaměti i o půlnoci, teď zírám, kolik jsem toho už zapomněl. Pak ovšem nastává zcela nepřekonatelný nářez, protože jsme těmito vzpomínkami aktivovali mozková centra pro básnická nadání a tak se vyhlásí další soutěž o vytvoření nějakého nového chorálu. Nikdo z nás nemá ani tušení, co se z toho za chvíli vyklube. Do éteru zkusmo zní tradicionál, klasická dětská říkanka "Prší, prší", na niž se snažíme nabalit nějaký ten trefný verš. Něco se povede, něco ne, tu však přijdou se svými návrhy Timur, Wamp a především Hippoe, který oné nevinné veršovánce dodá zcela hokejový, mimořádně aktuální charakter s drtivě trefnými pointami. Mazec! Prší, prší, jen se leje Petr Leška se jen směje Petře Tone, neplakej, že je Leška velikej Všichni jistě máme (a ještě dlouho budeme mít) v paměti onen nezapomenutelný sparťanský hon na Lešku, který celému národu připomněl, že Sparta není bůh, že ji porazit lze, že ji lze i potupit a využít k tomu jejího raněného ega, což tak krásně demonstroval Peťa Leška, když v nervy ztrácejícím, na prohry s Paštikami nepříliš zvyklém soupeři zažehnul doutnající saze ledovým klidem, shovívavým úsměvem a štiplavou poznámkou. Na Zidana to zaúčinkovalo, na Petra Tona rovněž. A to ještě není nic proti tomu, co následuje ve druhé sloce: Honza Hanzlík blbě čumí Jak to Larry dobře umí Nehledej v tom žádnej trik, že tě přejel Hamrlik Je to tak nádherné, že celý autobus ožije bouřlivými ovacemi a nový aktuální chorál zní vnitřními prostory znova a znova. Nejlépe se osvědčuje doprovázen vytleskáváním a neustálým zrychlováním tempa, kdy ono Hamrlik vyslovíme typicky po česku, tedy s krátkým otevřeným "i", jako ve slově rohlik nebo knedlik. Případně Hanzlik, Stehlik nebo Netik, jak chcete... Rozradostnělý Radeček se vpředu postaví do uličky a diriguje naše skandování. Že však nemá taktovku, nezdá se býti s rytmem příliš synchronizován a tak se busem rozezní modifikovaná verze posledního dvojverší: Radečku, už nemávej, Ty jsi pěkně vožralej! Tato charakteristika s sebou pochopitelně přinese další skandovačku, tentokrát ono hanlivé fanklubácké: "Ra-dek! Na-šrot! Ra-dek! Na-šrot!" Setrváváme v bujném veselí až do další zastávky, kterou je legendární motorest U rybiček, taková dálniční Rybena pro pamětníky. Nejprve ovšem přijíždí autobus č. 2 a to si nemůžeme nechat ujít. Seřadíme se, nastavíme mobily, diktafony i jiná záznamová zařízení a pro překvapenou posádku druhého busu spustíme triumfální výše zmíněný chorál. Okamžitý aplaus, někteří si to chtějí vyzkoušet i s námi a tak si Prší, prší dáme ještě jednou, obohaceni o několik dalších chrapláků. Pak už si jdeme na zobanec do motorestu, navzdory hlavní nabídce si vybíráme především Marlenku. Stojím frontu a přitom vyslechnu krásnou větu od paní přede mnou: "Já bech se vzala te dva platýzááá..." Což je jen velmi neumělá fonetická transkripce věty, kterou ona dáma pronesla. Přízvuk žižkovských pradlen, karlínských utopenců a šmíráků z Kobylis je totiž naprosto nenapodobitelný. Zakrátko se opět rozjíždíme a mažeme si to po dálnici, Praha je stále blíž a blíž. Zpoza mraků vykoukne sluníčko, prozáří nám cestu a že svítí krásně a intenzivně, Timur prohlásí: "Svítí nám na titul!" Idylka a romantika vezme zasvé hned v příštím okamžiku, kdy se zezadu ozve tradiční holubička ZE SKÁLY a to hned několikrát. Nejspíše proto, poněvadž se již blíží legendární vila páně Růžičky a my ji chceme radostně uvítat všemi dostupnými hrdly. Prohlašuji, že se vila nachází hned za tím kopcem, což je ovšem chyba, jelikož vila ta hoví si ještě o několik kilometrů dál. Zkrátka jsem se sekl a jsem opět terčem nevybíravých úšklebků. Na třetí pokus to však už vyjde a napravo spatříme malebnou haciendu s provokativní slávistickou vlajkou na stožáru... HU-HU-HU-HU! Pozdrav cvičených opic line se z našeho autobusu tak hlasitě, že to muselo být slyšet až u Růžičků (však tam také na všech oknech zničehonic zaklaply okenice a vesele třepotající vlajka zplihla studem). Od Růžičků jsme se vrátili zpět k Radečkovi, který jako správný chlap musí splnit tři úkoly dospělosti (tedy postavit dům, zasadit strom a zplodit syna). První úkol již splnil, proto se autobusem nyní rozléhá pochvalné: "Radeček -- Radeček -- Radeček má dóó-méé-čéééék..." Načež Radeček upřesní: "Čtvrtdomek!" A reakce rozjařeného publika? "Radeček -- Radeček -- uká-že-nám záá-déé-čéééék..." Míjíme uřvanou ceduli HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, svištíme si to nerušeně dále, kolony se zatím bohudíky nekonají. Při vjezdu na Nuselák se rozezní již tradiční "Kdo neskáče, není Čech, hop-hop-hop!", modifikováno pro dnešní den na: "Kdo neskáče, fandí Spartě". A jelikož Sparťani stále neskáčou, musíme je pobídnout a tak se ozve nový pokřik: "Spar-ťa-ni! Ská-kej-te!" Zapomněli jsme však, že hokejový bůh je Sparťan jak poleno, takže se na nás nejprve zašklebil ze svého obláčku, provokativně zamával červenožlutomodrou šálou a pomstil se nám kolonou o hustotě hrachové kaše. Opět to spadne z dvojky na stupeň pět, takže zní návrh, že bychom se zkusili spojit s policejní eskortou, zda by pro nás nepřijela a nevyprostila nás odsud. "To by neudělali ani pro sanitku," odtuším. Když se konečně štrůdl poněkud rozptýlí, čeká nás další veselá kolona na další křižovatce hned za rohem a pánbůh na obláčku se už řehtá jak pan hostinský v pohádce Obušku, z pytle ven. Přitom však máchne blahosklonně rukou a tak nám zácpa aspoň trochu odsýpá. Vedoucí zájezdu se proderou dopředu, a že nás již poněkud tlačí čas, omlouvají se za následující opatření. Nejspíš to už jinak nestihneme, takže až přijedeme na místo, nikdo kromě zasvěcených nepůjde ven, klíče vyfasujeme přímo v autobusu a pojedeme hned pryč. Jakmile se kolona opět zastaví, Radeček vychází ven a jde předchozí domluvu ohlásit do autobusu č. 2. Sotva však vyleze na silnici, je sledován nic nechápajícími zraky několika puberťáků na chodníku, kdy na něj jedna z místních smažek zírá, jako kdyby byl Radeček spadl z Marsu. Mezitím se pomaličku šineme vpřed a míjíme obchod se sparťanskými suvenýry. Ihned jim pošleme několik přátelských pozdravů. HU-HU-HU-HU! FŮŮŮŮŮJ! (Helé, proč vy nás tak nemáte rádi?) (Bo Sparta, pyčo! :-) Radeček se vrací zpět a že si onoho týpka stihl pořádně prohlédnout, oznamuje nám: "Ten týpek byl normálně zhulený!" Je to možné. Třeba je týpek v rauši ještě od toho památného CzechTeku a pořád si není jistý, zda má či nemá jebnutý halózky... Kolona se rozpouští a nabíráme rychlost. Na levé straně autobusu náhle vypuká rozruch, i přes čelní sklo je nyní vidět proč. Zleva totiž míjíme Toyota Arénu, jejímž provozovatelem je nejslavnější rybníkářský klub naší kaproligy s velkým G. A tak, k velké Yetyho nelibosti, se autobus nyní rozjásá nadšeným baníkovským pokřikem: "Spartááá, ta stará kurvááá! Spartááá, to kurva jééé!" To je přece tak dááávno, co bývala Sparta hrdým proletářským klubem! Od Slávky tehdy sice dostávala pravidelně na prdel, ale přesto měla hlavu vztyčenou, byla zosobněním skromnosti, lásky ke sportu a fair-play... A dnes? MUHEHE :-) Dost už toho laciného vtipkování na úkor pražských "S", vraťme se do reálu. (Stejně si ještě párkrát rýpnu, mě to baví :-) Nyní projíždíme Dejvicemi a míjíme jednu z největších ploch vyhrazených pro asijské stánkaře. Všichni již tyto agilní a poctivé obchodníky dobře známe a tak se nezdržíme štiplavých komentářů: "Tržnica!" "Vietcong!" "Neumi šésky." "Bota dobla, ti moč velkej!" Poté směřujeme k Ruzyni, neboť budeme po třech letech opět bydlet v onom nezapomenutelném tříhvězdičkovém hotelu za babku. Pro ty nezasvěcené z vás musím uvést, že tento hotel stal se naším domovem při onom legendárním finále se Slávií v roce 2004 a - ač opatřen třemi hvězdičkami - byl za pouhé dvě stovky na noc, což je na Prahu méně než zadarmo. A proč že byl tolik levný? No protože z jedné strany hotelu přistávala letadla a ze strany druhé jsme měli malebný výhled na strážní věž ruzyňského nápravného zařízení. Nastává ovšem problém: zdá se, že jsme malinko zabloudili. Řítíme se po nějakém viaduktu snad pět minut, ten nemá konce a stále kopíruje plochu letiště. Výmluvným důkazem jest k nebi stoupající airbus se čtyřmi motory řvoucími nám přímo nad hlavou. Tu náhle z onoho letadla vypadne kufr, který v protějším pruhu způsobí nádhernou bouračku. Po silnici se pak válí ještě několik zavazadel, ale když už vypadne i na kost zmrzlá parohatá čivava, která se roztříští o svodidlo jen kousek od nás, budiž nám to varováním, že asi jedeme špatně. Měli jsme nejspíš už dávno někde odbočit. Kontaktujeme druhý autobus a vracíme se. Radeček loví v paměti orientační body, konzultuje to přes mobil a nakonec vše dobře dopadne. Najdeme spásnou odbočku a za nadšeného řevu přijíždíme k našemu hotelu, tyčícímu se opodál. Dozvídám se další novinku. Není to jeden hotel, je to vlastně hotelový komplex se dvěma ubytovnami. I budiž HFC zájezdníci rozděleni do dvou kast. Za stejné peníze budou jedni bydleti v původním tříhvězdičkovém hotelu a zbylí budiž přesunuti do zastrčeného pavilónu kousek vedle, který už tříhvězdičkovým není. Podle jakého klíče určovaly se kasty, je mi dodnes záhadou a radši neříkám nic (bydlím pochopitelně v té náhradní socce, tudíž si nejsem jist, zda bych vůbec něco mukal, kdybych byl býval bydlel v hotelu). To raději opět necháváme koňovi. Oproti původnímu plánu nyní vysedáme, páni konšelé nás nečekaně opouštějí - jelikož míří pro vstupenky - a tak se briskně vyřeší ubytování, načež nastupujeme zpět, veškeré náležitosti jsou vyřízeny a my se vydáváme na triumfální jízdu Prahou. Mohu vám říci, že něco tak šíleného jste v životě nezažili. Vzadu jedno a vpředu hned dvě policejní auta, uprostřed mezi nimi dva autobusy zlínských hokejových fanoušků, policejní Oktávky blikají majáčky a neostýchají se spustit ani houkačku! Před námi je kolona, ale náš konvoj se naprosto nadrzo vřítí sedmdesátkou do tramvajového pásu a za kvílivého zvuku sirén projíždíme v protisměru křižovatkou! Tak to je neskutečný mazec! Takový provokativní manévr pochopitelně vyvolá v našem autobusu bouřlivé nadšení. Dnes by naši museli vyhrát aspoň 3:0, aby trumfli tento nádherný zážitek, který nám připravily policejní složky hlavního města Prahy. No dlouho, dlouho se z toho nemůžeme vzpamatovat a povznesenou náladu nám již nezkazí ani poslední drobná zácpa před Arénou, se kterou už nehnou ani naši rozrážeči davů. Chtělo by to buldozer, pomyslím si. Místní ochranka zcela pochopitelně odmítá požadavek, aby byl náš autobus vpuštěn za závoru do VIP prostor, třebaže by nám tento bohulibý skutek výrazně usnadnil transport a přechod k Aréně. Fanoušek však tvrdej chleba a tuhej kořínek má, proto si dopřejeme krásné objížďky a vjedeme přímo na Výstaviště. Chvíli to potrvá, než se seřadíme a než pobereme veškeré propriety. Musím podotknout, že při stěhování aparatury mi nějaká dobrá duše pomohla bez mého vědomí vzít onen proslulý skládací vozík i s bubny na něm fixovanými, takže jsem chvíli zběsile poletoval kolem autobusu jako mol šatní a nadával a hledal a sakroval a pátral... zmiňovaná dobrá duše se krátce poté přesvědčila o dvou stále platných, ryze českých příslovích Pro dobrotu na žebrotu a Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Že musíme přes Výstaviště, tak nyní procházíme Matějskou poutí a to odspodu, takže se blížíme k oněm širokánským schodům nedaleko Křižíkovy fontány, kteréžto hrdinně vystoupáme a - jsouce oděni v šat stejnokrojný a cizokrajný, řvouce místnímu lidu nepříliš známé popěvky - stáváme se středem pozornosti, ano i novou atrakcí pouti této. "Týjo, takový vopice sme tu eště neměli!" Vopice pochodují kupředu a zkoumají, jak by nudné odpoledne zpestřili nějakým kanadským žertíkem. Sotva tedy procházíme kolem ohrad s nájemnými lichokopytníky, jakoby náhodou spustíme ohlušující randál s bubny, takže se zde splaší nejeden zakrslý koníček, což má za následek scény jako z cirkusu vedle policejní stanice v Bagdádu kolem třetí hodiny odpoledne. S úsměvem míjíme atrakce živých zvířat a za sebou necháváme zběsilý dupot kopyt, zoufalé ržání a zděšený křik návštěvníků, ale to už přicházíme k T-Mobile Aréně. Jsme zde na naše poměry poněkud brzo. Máme tedy ještě spoustu času cokoli pořešit. Řešíme tedy občerstvení v ryze sparťanské hospodě, řešíme vstupenky, mírnou frontu u vchodu, zběžné bezpečnostní prohlídky i následný příchod do našeho sektoru. Zde si nachystáme veškeré propriety a zejména se staráme o pevné zavěšení naší bubenýřiny, jelikož na Spartě jsou příslušná zábradlí strašně vysoko a tedy se zde do bubnů velmi nepohodlně mlátí. O dobrou náladu se nám stará Doktor Buben, který by při svých dispozicích klidně mohl alternovat za Kyklopa z Maxim Turbulenc. Vítá domácí s nadšením a hosty s despektem, přičemž neopomene zcela objektivně zhodnotit řev obou táborů... samozřejmě prohrajem na celé čáře, i kdyby měla Sparta v kotli jenom Suchánka s Genzerem... pardon, to jsou vlastně Slávisti. A nyní nastává monstrózní vizuální vsuvka. Sparta, která přejala své jméno od hrdinných nelítostných reků starověkého Řecka, vidí se nucena ctíti jejich odkaz, pročež pro diváky nachystá nesmírně atraktivní podívanou. Na led opatřený kobercem vstupuje válečník v plné plátové zbroji s přilbicí s chocholem a nachystá si obrovský tympán. Odměří krátkou dramatickou pauzu a začne bubnovat - celkem svižně a pěkně, ale na tympán to není žádné umění, zvlášť s těmi párátky opatřenými filcem. Navíc má tympán ozvučen, což je ostuda, protože válečný bubeník ze Sparty do toho musel umět praštit tak, že ho bylo slyšet ze Soluně až na vrchol pohoří Stara Planina v Bulharsku... Tu zvolna přicházejí další zbrojnošové, třímající skutečné zapálené pochodně a seřadí se do formace, dovolávajíce se přízně Área, boha války. Ač tito nemají ke skutečným Sparťanům příliš daleko, naši hokejoví soupeři z ACS se s ideály skutečných starořeckých Sparťanů nemohou vůbec rovnat a tak to v našem sektoru vyvolá vlnu pobouření a opovržení. Jak se opovažují ztotožňovat se s hrdinnými bojovníky od Thermopyl? A tak na předváděné divadlo reagujeme po svém: CIRKUS PRAHA! CIRKUS PRAHA! Uklidníme se až při hymně, kterou zpíváme s nadšením (i když někteří brutálně falešně a o půl sloky napřed) a málem si přitom držíme pravou ruku na srdci jako Amíci 4. července. No túto, kdopa nám to bude neska pískat, jak by řekl spřátelený Kafka zez Plzně. Rozhodčí se ne a ne k nám obrátit zády, podle ksichtu je moc nepoznáme, takže musíme chviličku počkat než se... Pomóóóc, Minář! Ježišmarja, a Šindlerův seznam k tomu! No to je dvojka na playoff, že by člověk z kůže vyletěl! Na zápas do tiketu zase pro změnu jasná jednička, s těmihle dvěma arbitry na ledě Sparta prostě neprohraje. Ono vlastně, kterou dvojici rozhodčích si vybrat, že. Jebavý-Mikula? Smeták-Homola? Jsme na Spartě, woe, probuď se! Nic, to nemá cenu furt propírat, radši si z toho pojďme dělat legraci. Třeba vždycky, když slyším jméno Šindler, vybaví ze mi Špindlerův seznam z legendární České sody: Špindlerův Mlýn. V tomto horském středisku byl nalezen seznam 1200 Němců zachráněných na sklonku 2. světové války zpod laviny českým podnikatelem židovského původu Josefem Špindlerem. Němci mu na důkaz vděčnosti v Norimberku zasadili kleč... Utkání nám začíná a než se stačíme rozkoukat, tak Vykoukal sestřelí Páju Kubiše. Pro nás je to faul jak prase, pro domácí nádherný bodyček. Tak kdo má pravdu? Sudí, hraje se dál. Úvod první třetiny a jak jinak, přesilovka Sparty. Až na jednu velmi nebezpečnou jedovku ovšem v pohodě, pak ujede Mira Okál s Robinem Kovářem, vychutnají si Dubu a... GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!!! Radost trvá jen několik sekund, Švindler významně ukazuje sluchátko, takže máme jasno. Za a) góla nedáme a když ano, platí bod a). A co myslíte? Rozhodčí vyjel z budky, nasadil helmu, zapískal... NEPLATÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!! No, o Ernesta se pokoušejí mrákoty, naštěstí se uklidnil, protože sudí už míří k naší střídačce a vysvětluje objektivní důvody neuznání branky. Tak ten puk z Dubovo kasy asi nechal zmizet nějaký místní Copperfield. A následuje čistokrevná alibistická kompenzace, jelikož Sparťani vyhazují puk mimo hřiště, ale po teči, což na 2 minuty rozhodně nebylo. I tak jdou domácí do čtyř a za hromového "Hamééé? Hamééé! Kúúúrvy za-je-bané!" zasypáváme domácí kasu sprškou střel. Dubísek to všechno bohužel pochytá, i ty dvě dorážky, ze kterých mě málem jeblo. Pak Keson mazácky ujede oběma obráncům, přitom ale ztratí puk, hned protiútok a Moky jde okamžitě za katr, jen co se dotkne Sparťana s pukem. Není obránce, tak nezná rozdíl mezi obranným zákrokem a faulem, řekl si rozhodčí a dal mu dvě minuty. A pak to Sparta rozjede tím svým vražedným závarem a mydlí to tak dlouho, až ji sudí napíchnou na kompenzační vidle. Hlaváč sejme Andy Novotného, za normálních okolností 5+DKU, na Spartě 2 minuty. Zvykáme si, velebnosti. Andy tam chvíli ležel (VSTÁVÉÉÉJ, SIMULANTÉÉÉ! SE-BER-TE-TO-HOVNO!!!), ale nakonec to dobruslil až na naši střídačku. A potom baron fanfaron Péťa Ton, který má zlínskou hru nastudovánu do detailu, nahodí trysky po vzoru jmenovce Barinky a přes Máru Melenovského se dostane plavným obloukem po vzoru Petra Lešky. Ovšem místo vyloučení za simulování je z férovky 4 na 4 rázem 4 na 3 pro Spartu. Naši zuří, ale nic jim to není platné. Sparťani se chechtají: to máte za to Leškovo simulování, kucí vám to pěkně vracej! Přitom by Toník mohl z fleku narukovat do Royal Air Force, takový letecký den se nevidí ani na Ruzyni. Naštěstí z toho nic nepadlo, ale o osudu utkání je asi rozhodnuto. Zas budem ronit krvavý slzy, museli bychom dát aspoň 8 regulérních gólů, aby z nich sudí museli uznat aspoň tři a Sparta se prostě nesmí dostat do našeho obranného pásma, aby to dneska dobře dopadlo. Jakoby mne naši vyslyšeli, Robo Tomík s Lešounem několikrát za sebou Dubátorovi pěkně zasolili a ten s velkou klikou zachraňoval. Krucifix, taková lama a on se rozchytá zrovna na playoff! Blíží se 17. minuta a s ní očekávaný sparťanský drtivý závěr třetiny. Ale napřed Larry sestřelí Hlinku, kupodivu čistě, za což si vykoleduje bitku, jenom takovou pošťuchovanou a - světe div se! - na trestnou jde jenom Hlinka, který asi nerozdýchal, že ho to paštikářský prasááátko poslalo k ledu. K závaru ovšem nedojde, poněvadž domácí chtějí za každou cenu dát góla do konce 1. třetiny (že by nějaké mega prémie?) a jelikož se jim to nedaří, začínají ztrácet nervy. Náš další domácí oblíbenec Netík nechutně škrábne vysokou holí tuším Staňu Balána a kupodivu jde opět za katr! Máme přesilovku 5 na 3!!! Sice jenom 4 sekundy, ale do statistiky zápasu se to počítá, to abychom si nestěžovali, že jsme žádnou neměli... Hrajeme pak v pěti proti čtyřem, jenže... Proč já se vlastně raduju z každé naší přesilovky, když vím, že na Spartě dlouho nepotrvají? Ani ne za minutu jde na trestnou Zub a náhodou je 30 sekund do konce třetiny... Ach jo. Ale góla nám stejně nedali... :-) A tím také končí první třetina, vzlétají oba zeppeliny od Siemensů, Herr Sturmbannführer Arschkopf už totiž konečně našel vysílačku. Po první třetině tedy 1:0 pro Zlín... totiž pardón, já zapomněl, ten gól neplatil :-) Druhá třetina začala přesně podle předem připraveného scénáře. Je tu konec trestu pro Spartu a jelikož se domácím následná přesilovka příliš nedaří, jen několik sekund před jejím koncem jdeme znovu do oslabení. I Sparta má krátkou přesilovku 5 na 3 a po ní ještě dlouhou 5 na 4, no to by v tom byl čert, aby toho góla nedali! No ovšem, jak jinak. Je tam gól a prvním sparťanským čtvrtfinálovým střelcem se stává Honza Hlaváááč! Tak to je zlé, to je špatné. I když se našim hraje lépe za nepříznivého stavu, kdy se dokáží vyhecovat, tohle je playoff, tady je to trošku o něčem jiném. Přesto však jiskru naděje vykřeše Ježek, který si nadvakrát vypálí do sparťanské kasy, bohužel však bez úspěchu. A opět se kompenzuje, protože máme přesilovku. Ta se nám zprvu vůbec nedaří, zvlášť když Larrymu uteče puk z obranné třetiny, ale sotva jej dostaneme zase do pásma, přiřítí se Peťa Leška a... T Y Č K A ! ! ! Kdyby jen to, byla to ta pověstná spojnice břevna a tyčky, čili o 12 milimetrů níž a Dubátor neměl šanci! Máme jasno, pánbůh Sparťan foukl do puku a na poslední chvíli ho odklonil do tyčky. To mu však ještě nestačilo. Víte, co následovalo? V době naší největší snahy o vyrovnání v jedné s mála nabízených přesilovek jdeme do čtyř! Zmůžeme se jen na zoufalý řev: "ZA CO?!" Načež jdeme do třech! A Sparta střílí další góóól, a jeho autorem je Petr Ton... Takže si to zrekapitulujme: naše přesilovka s pouhou tyčkou o milimetr, pak vymodlené dvojnásobné oslabení, kdy dá Sparta gól, který ještě ke všemu vsítí Nightmare on Ton Street. A beznaděj trvá, naši se přesto urvali i v oslabení, téměř z protiútoku si Lešoun s Galvim geniálně vymění puk... a Dubisko je po haluzi vychytá! Obdivuju naše hráče a vůbec celou lavičku, že si tu hrůzu nijak zřetelně nepřipouštějí, protože já už bych po tomhle hodil ručník do ringu. Tak se zase kompenzuje, hrajeme v početní výhodě, ale sotva se nám začne zpočátku kostrbatá přesilovka dařit, ozve se píšťalka, že byl ofsajd. Bez komentáře... Blíží se konec druhé třetiny, naši nervózně hlídají sparťanský závěr, přesto jim ujede Hlavátor, nyní však naštěstí nedá. Jenže to už zbývají do konce méně než dvě minuty a tak musíme jít zase do oslabení. Myslíte si, že je to jen náhoda? Ani tentokráte však Sparta nevyužívá této výhody, nabízené na stříbrném podnose se zlatými číšemi. Jdeme tedy do druhé přestávky. Nesmím zapomenout zmínit ony profesionálně vytvořené klipy na kostce, představující gladiátora v roli Sparťana a jeho decimovaného soka v roli soupeře na ledě. Tyhle gladiátorské klípky se mi opravdu líbí, zvlášť ten s tím ukončením třetiny, jak k Maximovi přijede rozhodčí, zapíská a významně si poklepe na hodinky. Všechno je to perfektní, až na jeden drobný detail: člověk by myslel, že se gladiátorské hry odehrávaly ve starém Římě, nikoliv ve Spartě. Což je ovšem pouhý mediálně ovlivněný žvást, ještě před Římany se takto mezi sebou mydlili Etruskové, kteří gladiátořinu přejali od starých Řeků, tedy že by přece Sparta? To neřešme, důležitý je efekt a ten je mocný. A líbí se, tak co. To by mě zajímalo, co bychom tak měli na kostce my. Týpka v dresu hloupého Honzy (žluté kalhoty, bílé ponožky s košilí, modrá vesta, čapka na hlavě, ranec s buchtama), kterak prochází kolem nory, odkud na něj vyskočí rudý medvěd, zařve a následuje zrychlená honička po lese jako v nějaké němé grotesce? Nastává závěrečná třetina, hrajeme již tradičně v oslabení, domácí si proměnili naše obranné pásmo v cvičnou střelnici. I tak se naši urvou aspoň k nečekanému protiútoku, ale ač měl Dubinho zakrytý výhled, stejně to šlo vedle. A pak asi nejkrásnější akce celého zápasu, bohužel ze strany Sparty, naštěstí pro nás z toho gól nebyl. To si Hlinka se Sivkem několikrát vymění puk a Hlinka dokonce ujede do sóla, ale Ičo mu to po haluzi tečuje hokejkou. Náš starý mazák Vosa bojuje jak o život. Třebaže má fixované prsty na ruce i na noze, není to na jeho výkonu vůbec vidět, jde do plných, dokonce si vypracuje nádhernou tutovku, pomalu se stává naším nejlepším hráčem a tak je potřeba jej odkráglovat. Osvědčený terminátor Netík nastaví koleno... a Luboš se svíjí v bolestech na ledě. Náš kotel ztuhl. Přijít o Vosu, to by byl konec. A co na to sudí? Nic! Nezaviněný střet! Na obě skopové hlavy se z našich řad řine proud nadávek a kleteb, vytahujeme i voodoo figurky a sadisticky zapichujeme jehly do jejich zmenšených pruhovaných modelů, ale nic platno, Aréna je pod ochranou Nejvyššího. Ten se uvolí k drobné kompenzaci, takže máme opět přesilovku, ale jen na chvíli, protože jsme prý pro změnu hráli v šesti... Jako reakci na tuto skutečnost nyní zaznamenávám Vox Populi, tedy hlas lidu: "To nemá cenu, ježiš dejte jim ten blbý pohár, těm Sparťanům, se na to třesou jak děcko na zmrzku, dejte jim ho hned, ať tady nemusíme trpět, to fakt nemá cenu hrát za takových podmínek!" Zase si domácí střílejí jak v tankové bitvě u Kurska a nás může potěšit jen fakt, že je Vosa alespoň zpátky na ledě. Ohlášena šílená návštěva 10.172 diváků, kteří v příštím okamžiku řvou a žádají hlavu Martina Čecha, jenž si dovolil čistě vypíchnout puk sólujícímu Krtkovi... jenže v jejich ryku zanikla píšťalka a myslím, že nejen mě v našem kotli málem praskla cévka Mrtvička, protože Ježek dostává dvě minuty za podražení!!! A netrvá to ani půl minuty: tak jako my máme osu Hamrlík - Leška, tak má Sparta zase dvojici Ptáček - Ton a posledně jmenovaný dává další, zřejmě rozhodující gól. Když pak slyším to zdrcující: Třetí branku - Sparty Praha - střílí hráč - číslo 87 - Pe-tr-Tonnn, tak ve mě přímo bublá a pění vztek, nenávist a bezmoc a myslím, že nejsem sám. Bezprostředně poté máme přesilovku. Nadáváme však sudím i tak, protože je to opět alibismus toho nejhrubšího zrna. Ernesto je pověstný svým vyžadováním disciplíny a přesto se naši údajně dopouštějí faulů právě v těch nejkritičtějších místech zápasu, tedy na začátku a na konci každé třetiny. A Sparta, která dá gól, zas podle názoru sudích zřejmě v euforii neudrží nervy na uzdě, protože se vždy po gólu nechá vyfaulovat. To je přece tak nápadné, ale můžeme s tím něco vůbec dělat? Asi nic. Cézar na tribuně ukázal palec dolů a sparťanský gladiátor zarazil svůj meč až po jílec do páteře soka pod sebou. V našem obranném pásmu zůstal jediný obránce, takže pro tandem Hlinka - Sivek nebyl problém vyměnit si puky, načež dostáváme čtvrtý gól. Je ovšem nutno podotknout, co mu předcházelo. Nejprve Sparta vyhodí přes všechny čáry, zakázané uvolnění se však nepíská! Bezprostředně poté ujíždí zmiňovaná dvojice Sparťanů, přejíždí modrou čáru naší třetiny s metrovým ofsajdem - ale ten se taky neodpíská, hvizd zazní až po vstřelení branky! Ernesto mávne rukou, udělá výmluvný posunek směrem k arbitrům a tak zatímco hala křepčí nadšením, náš kouč pobídne téměř celou hráčskou lavici k odchodu do šaten a zápas dohráváme se čtvrtým útokem. Půl minuty před koncem už jen výsměch, domácí jdou do oslabení za neexistující faul, ten jejich hráč se tam vzteká oprávněně, protože nic neudělal, ale stejně jde na trestnou. A tak naši málem vyslyšeli zoufalou prosbu z našeho kotle: "AS-POŇ JEDEN!" což sice na výsledku zápasu nic neřeší, ale když už nic, tak to pozvedne sebevědomí, protože Duba přece nesmí vychytat nulu hned v prvním zápase playoff... Vychytal. Zdrceně balíme propriety a nevnímáme posměšné pokřiky zdálky ani zblízka, Timur má dvojnásobnou depku, jelikož se šíleně nadřel v garáži s výrobou svého transparentu, do něhož pak při rozmotávání nechtě upadl jeden z našich fanoušků a tímto jej roztrhl vedví. Musíme vyčkat dle pokynů policie a svorně odcházíme po několika minutách, když nejprve proskenujeme celý sektor ohledně zapomenutých věcí. No, zůstal tu po nás pěkný svinčík, ale domácí to jistě uklidí. Ovšem v životě jsem na zápase neviděl létat vzduchem tolik kelímků od piva, s pivem i bez něj... Ještě stojí za zmínku jedna velmi znepokojivá věc. (Musím upozornit, že to píšu ve chvíli, kdy už vím, jak dopadla celá série, takže si musím dávat pozor na časový sled). Tedy, jak jsem zde uvedl ten bulvární článek o důkazu proti Spartě, která uplácela, tak tato epizoda se skutečně odehrála, navíc pouhý den po následujícím incidentu, který se odehrává právě teď: Abyste věděli, na Spartě mají zvláštní parkoviště vyhrazené činovníkům, představitelům klubu, hráčům, trenérům ba i rozhodčím, což není příliš prozíravé. Každé parkovací místo je označeno jmenovkou majitele auta, což je ještě méně prozíravé s ohledem na pomstychtivost zainteresovaných fanoušků. Tak co se tedy stalo: k automobilu, parkujícímu za visačkou ROZHODČÍ, se blíží dva muži. Na vlastní oči vidíme, jak se na sebe podívají a na vlastní uši slyšíme tuto větu jednoho z nich: "Tak se nám to, Pavle, dneska povedlo!" Načež si oba pánové plácnou! Nekecám!!! Jako, jediný Pavel mezi rozhodčími je Pavel Halas, ale ten to být nemohl, není aktivním sudím, anóbrž jim šéfuje. A je tu docela tma, takže obličeje nerozeznáme. Nejspíš tedy čároví. Nicméně, oba pánové září tak, až trousí šupiny. No to snad není pravda! Takhle veřejně! Nyní musejí mít zejména vítkovičtí pocit mstivé satisfakce. Tak jako údajně řekl rozhodčí Bolina Pavlu Kubinovi onu větu: "Stejně nevyhrajete!" v semifinále 2005, tak nyní jakoby nad T-Mobile Arénou zářil nesmazatelný nápis: "Klídek, Paštiky, stejně nepostoupíte! Máme to vošéfovaný!" A to byl poslední hřebíček do rakve naší malomyslnosti... Tlupa truchlících, zpitých a nasraných fanoušků ve žlutomodrých dresech se zvolna přesouvá ke svým autobusům. Při nástupu dovnitř se občas vymrští nějaká ta pěstička, aby zahrozila směrem k T-Mobile Aréně s výhružným: "Šak počkajte zitra!" Což má být mimo jiné i narážka na to, že zítřejší zápas bude přenášet veřejnoprávní ČT2, nikoliv digitální ČT4Sport jako dnes, takže si snad sudí před celým národem nedovolí takové excesy. Kdo si myslí, že je playoff čisté, ať zvedne ruku! (Zvedli všichni.) (Ale jen proto, poněvadž seděli hlavou dolů...) Emoce a deprese pomalu vyprchávají a náš konvoj se opět řítí noční Prahou. Zdá se, jakoby policisté z eskorty vycítili naše chmury, protože nám opět zpestří jízdu metropolí. Sotva vyjedeme na širší cestu, okamžitě spouštějí houkačky, jako kdyby převáželi Jirku Kajínka a hned na první křižovatce, kterou projíždíme, opakuje se situace z dnešního odpoledne. Myška přes tramvajový pás a sedmdesátka na tachometru, jen to hvízdne. To však ještě zdaleka není všechno. Na příští křižovatce je červená, ale to již do ní bravurně vjíždí naše hlídková Octavia se zapnutým majákem, zablokuje jízdní pruh, který má právě volno a to bokem napříč, jako zátaras, přičemž druhá Oktávka v čele našeho konvoje projíždí s vyjící sirénou, blikajícími světly a modravými majáčky a my si to ihned za ní naprosto nadrzo střihneme na červenou přímo před zraky zcepenělých řidičů! Ty krááávo! Tak na tohle nemá ani vládní kolona s panem prezidentem! Zdá se, že se páni policisté v těchto manévrech přímo vyžívají, protože obdobná situace se opakuje na každé, opakuji: na každé křižovatce, kterou projíždíme a to po celou přibližně patnáctiminutovou dobu naší jízdy na hotel. Každý takový manévr pochopitelně provázejí mohutné ovace, a každá následná křižovatka je přijímána s nadšením a se skandovaným: "HEJ - HEJ - HEJ - HEJ!" Strasti z hokejového zápasu jsou ty tam nebo jsou přinejmenším eliminovány na minimum a máme až dětinskou radost ze všech těch řidičů, chodců, bezdomovců a důchodců, kteří s vytřeštěnými zraky nechápavě sledují, co se to v Praze zase děje. Někteří fanatičtí voliči vládní garnitury, vybaveni popelníky s šestnácti dioptriemi na nose, nám dokonce nadšeně mávají jako děti v prvomájovém průvodu za totáče, majíce nás zjevně za ministerskou kolonu spěchající z vyčerpávající práce domů. Jakmile přijedeme na místo, věnujeme doprovodným hlídkovým vozům policie vskutku bouřlivý aplaus jako odměnu za onu fantastickou kratochvíli, díky níž jsme na chvíli zapomněli na veškerý splín jež vyvstal z problémů nejen hokejových, ale i životních. Ovšem napsat to nestačí. Něco takového se musí zažít! S náladou obrácenou o 90 a u některých jedinců i o 180 stupňů, vracíme se do svých pokojů a střádáme plány, co s načatým večerem. Jedni do nejbližší hospody, jiní po vzdálenějších barech a diskotékách a konkrétně já si zajdu na snobskou večeři spolu s Dáánem a Ondruchovic do nedaleké malebné hospůdky "U rychtáře". Nejsme tam ovšem sami. Brzy se tento podnik zaplní již mírně nachmelenými příznivci našich barev, z nichž dobré tři čtvrtiny jsem v životě neviděl, ale o to víc nyní vynikají. A ne zrovna v nejlepším světle. Zejména jeden z nich se opravdu vyznamenal. Kdyby na sobě neměl zlínský dres, považoval bych ho za osobu z nějaké zapadlé zaostalé horalské vesničky valašského regionu. Je to Bohuš jak vyšitý a ještě ke všemu ani není milionář. Už tak má mírně upito, ale přesto se ještě přikolébá k nálevně, kde stojí oba chlapi od obsluhy a pronese k jednomu z nich: "Daj ně borku!" Pan vrchní je opravdový profesionál, má dozajista četné zkušenosti s hosty méně, více i naprosto našrot a nečiní mu tedy problém přeložit si do rodné řeči tuto specifickou frázi. Ví tedy, že zde poněkud rozjařenější pán v modrožlutém dresu ve skutečnosti říká: "Pane vrchní, nalejte mi, prosím, borovičku!" Tato specifická lihovina, oblíbená zejména v krajích té nejvýchodnější morálky, však v nápojovém lístku "U rychtáře" chybí, proto se pan vrchní skutečně upřímně omlouvá, že borovičku nemají. "Ty nemáš borku?" opáčí týpek nakvašeně, "kurva, co je toto za podnik?!" A potácí se demonstrativně pryč, aby v půli cesty zamířil na záchod. Pan vrchní nehne ani brvou, ale ve mně už kypí krev. Obdivuji chladnokrevnou profesionalitu zdejší obsluhy, protože leckdo by se už neudržel. Pán nám dělá skvělou reklamu, pomyslím si a bohužel musím konstatovat, že ostrým slovům o vidláctví, buranství, křupanství a balíkovské velkohubosti, tak často vypouštěným z kritizujících úst třeba i sparťanských fanoušků, zde bohužel musím dát za pravdu. Jednotlivec podléhá principu kolektivní viny. Romové, černoši, gayové, svědci Jehovovi, vládní garnitura... ale to už se dostáváme někam úplně jinam. Je mi stydno a smutno. Přestože jsme dobře povečeřeli, ještě po návratu na pokoj pořád cítím mírnou pachuť ostudy, třebaže se mne to nijak zvlášť netýká. Ale, jak jsem psal výše... Jako správné mediální mrdky se přesouváme do pokoje k Jardovi, kde si na jeho notebooku se sebezapřením pročítáme oslavné ódy na výkon sparťanských hokejistů, všichni domácí komentátoři elektronických periodik se již vidí ve finále. Chtěli bychom také něco sepsat, něco hodně peprného, ale nějak nemáme chuť. Jardovy ratolesti si mezitím užívají herních konzolí a pařby na nich. Mezitím nám utekli pejsci, takže prcháme za nimi a po kratší honičce po hotelových chodbách i pokojích s dveřmi otevřenými dokořán nakonec uprchlíky dopadneme a společně je přikurtujeme k noze od postele řetězy s desetikilovou železnou koulí jako trestance v Sing-Singu. (Kecám, Katko, to bychom si nikdy, nikdy nedovolili...) :-))) A protože jsme šli téměř bezprostředně poté všichni spát, je zápis nočních událostí zaznamenán pouze zprostředkovaně, proto prosíme za prominutí, kdybychom v záznamu něco případně zkonili... Nyní jest třeba vysvětlit onen podtitul článku: "Tady nejste na návsi!" To se vám totiž přepravovala skupinka našich věrných žlutomodrých souputníků po Praze. Linkovým autobusem. A že měli všichni více nebo méně nakoupíno, trochu si na cestě té prozpěvovali. Že však výraz trochu si prozpěvovat znamená v alkoholovém opojení vlastně řvát jako na lesy, tak se na ně - vcelku odvážně - oboří jeden z cestujících: "Děte řvát někam jinam! Tady nejste na návsi!" Problém s názvem článku jest tímto vyřešen... Noční zážitky ovšem nekončí. Ten nejlepší se podařilo zaznamenat Čibesově partě, která při obrážení nočních podniků narazila - ke smůle jeho zaměstnanců - na nonstop mekáč i obsadila jej rázně jako ruská zásahovka budovu celostátní televize. V obsluhujících slečnách by se krve nedořezal a ze všech těch horalů, Montgomeráků a Tarahúnů jim jdou blonďaté hlavičky kolem. Že však se chlapíci chovají slušně a nehodlají nic rozbít, obavy se posléze rozplynuly. Pak ovšem nadešel okamžik, kdy jednu ze slečen za pultem přivedl do rozpaků náš Čibes, který v čistokrevně pražském McDonaldu, přímo uprostřed metropole, pronesl tuto památnou větu: "PROSÍM ŤA, DAJ NĚ TROJKU KOFOLY A HEN TU BULKU!" Slečna vytřeštila oči jak na zmodralý těhotenský proužek. "PROSEM???" Jelikož nebyl k dispozici mongolsko-český slovník, museli kolegové pomoci s překladem. Že však ke konci pozměnili objednávku, bude slečně Jitce nejspíš až do konce jejího pestrého života vrtat hlavou, co je to prokristaboha HENTUBULKA... A tímto legendárním citátem, který rovněž archivuji, nám končí události prvního dne čtvrtfinále na Spartě.
|
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||
K tomu není co dodat! 
Kdo nezažil, těžko si dokáže představit ty překvapené,nasr... nic netušící pražáky, co jim to tu ti sprostí zlínnští fanoušci zase provedli z už tak těžce zkoušené dopravní situace, ze které jsme jim za pomoci policejních majáčků udělali doslova "CIRKUS PRAHA"
| ||||||
Pro vložení komentáře musíte být přihlášen/a! | ||||||
Ani 25 střel ve třetím dějství nepřineslo vyrovnáníDneska se pochválíme a hrajeme dál, říká střelec HolíkDvoubodový výjezd na Spartu aneb jak nám Sparťani zapálili choreoČEKAJÍ NÁS POSLEDNÍ DVA VÝJEZDY V TOMTO KALENDÁŘNÍM ROCEČtvrtfinále podruhé: Zahození vyložených šancí pohřbilo šanci na výhruČtvrtfinále poprvé: Tři góly během tří minut byly máloFéroví Sparťani aneb Jak to vlastně byloFérový výlet do cirkusu aneb Lešoun boha vážně neprosilGalvasovy góly zastínila chyba v závěruJak Sparťani porazili internet
Je dobré taková mužstva jako Hradec porážet (254x)Proč Vsetín ano a Kometa ne? (145x)Uděláme peklo? (101x)Féroví Sparťani aneb Jak to vlastně bylo (78x)Přišel čas změnit tradici? Chceme znát váš názor! (62x)Zlínský klub má nové logo (44x)SPARTA PŘIZNALA UPLÁCENÍ! MÁME DŮKAZ! (42x)
Každý může pomoci! (11.11.2008)Po desáté v řadě Zlín vyhrál třetí třetinu a šestkrát po sobě bodoval (03.11.2013)Ani návštěva ze Sýrie nezastavila léčitelské schopnosti Beranů (19.09.2016)Při brance Vlacha jsme řvali hodnotou 108,6 decibelu! (15.03.2015)Jak iTouch funguje v praxi? (05.02.2014)SPOLEČNĚ DO KARLOVÝCH VARŮ (06.10.2016)Sleva pro HFC Zlín na oficiální suvenýry hokejové reprezentace na OH 2014 v Soči (24.01.2014)